Zakázáno

25. ledna 2015 v 21:39 | nohavrukavu |  Pár písmen...
Kouření je zakázáno
přečte si a zašklebí se
vejde, sedne si za piáno
noty nachystá a zachvěje se.

Já nebýt jejím mentorem,
nebýt univerzitním doktorem,
přivřu víko, otočím ji,
chytnu pevně, políbím ji…

Už klouzají ty hladké prsty,
klouzají po černobíle,
otáčejí hbitě listy…
smím snad toužit po té víle?

Přestaň, nehraj, nechci víc,
žádné tóny, skladby - nic!
Vyměň klavír za mou flétnu!
Zakřičím a k ní přikleknu.

Klavíristka byla skvělá,
flétnistka je virtuozní,
snad to taky dělat chtěla,
když teď čeká, jak to dozní.

Ticho, jen "Kouření je zakázáno"
čtem a mrknem na piáno.
Zašklebí se, otře pusu,
sbalí index a už je někde v autobusu…
 

Marta

26. října 2014 v 23:49 | nohavrukavu |  Pár písmen...
"…a budu vám vyprávět. Hele, nevrzej s těmi dvířky, to se nedá poslouchat! A ruší mě to," zazněla starcova první a neúplná věta. Při protivném zvuku se mu vlas podrážděně pohnul, ale svou poznámkou si však hned na úvod sjednal klid, takže mohl jeho monolog znít poněkud přívětivějším tónem.
" To jsem tak jednou byl v takovém páchnoucím zaprášeném skladu. Bylo to kdysi a já v té době ani netušil, čeho ještě budu svědkem. No tedy… zvuk těch ostrých podpatků mě bodá doteď - díkybohu se mě jejich hroty tehdy nedotkly," zamručel při té vzpomínce znepokojeně a pak se zase uchechtnul. "No, co vám mám povídat, nacházel jsem v té chvíli poněkud při zemi, opřený o regál a viděl jsem proto všechno, co se dalo. Vy, přízemní tvorové, kteří jste podobného rázu jako já, mi budete rozumět -no, já byl tehdy začátečník, ale to, co jsem uviděl, mě navnadilo natolik, že jsem se na svou nastávající kariéru začal doopravdy těšit. Ty kotníky! Ta lýtka! Krásné jemné nožky v punčochách vedly až pod sukni a končily přímo v těch nejzajímavějších místech ženy… Té voňavé lidské bytosti! Abyste rozuměli, já miluji ženské nohy. Jsou tak jemné, lehounké a jak voní…! Copak kopyta nějakého pupkatého pantáty," odplivnul si a vlas se mu opět zachvěl. Ostatní se zasmáli, ale ani je nenapadlo, aby náladového starce znovu rušili. Věděli z podobných nočních dýchánků, kterých tady v tomto starém bytě proběhlo už nespočet, že se to nevyplácí a že starouš vlastně vypráví dost zajímavé věci. Počkali, až se zase celý vypne, což také udělal a pokračoval.
"Zkrátka," protáhl se zamrkáním, "ta ženská byla kus. Měla krásné prádélko, samá krajka, punčošky na podvazkách… všechno jsem viděl a zkrátka to nezapomenu, i kdyby mě proklepávali na žerdi tři týdny. Za ní šel ten prodavač, který tam tehdy obsluhoval, no řeknu vám, chlap úplně bez vkusu, úplně ignoroval, co jsem mu pořád naznačoval. Ale pak přišla ta památná chvíle se ženou s krásnýma nohama a mé tiché rady byly vyslyšeny právě jí," řekl a jeho výraz byl směsicí úcty, obdivu a potěšení i po tolika letech, kdy po něm ta úžasná žena jenom šlapala. Ale to bychom předbíhali.
"Poměry se pak změnily, najednou jsem se octnul tady. To víte, chvíli trvalo, než jsem se zašel, ale všechny návštěvy mě obdivovaly, lidi říkali ´Martičko, ten je ale hezkej, nó, to ti schvaluju!´. Byl jsem zkrátka spokojený. Zkrátka, byl jsem mlád, byl jsem zamilován. Ale skončilo to!" Vykřikl najednou a zase se celý zachmuřil. Všichni se lekli, co bude následovat. Možná se konečně vysvětlí, proč je tak ušlápnutý, proč působí tak zašedle a ztrhaně! Poslouchali, ani nedutali.
"Přivedla si chlapa. Začalo to úplně nečekaně. Byl to jenom její byt, byli jsme tu pomalu jenom my dva, nic víc a najednou on, obří kufr, další věci a ten strašlivý zážitek na uvítanou. Jeho první návštěva totiž byla zkrátka děsivá. Už u dveří se líbali, objímal ji jednou rukou a druhou ji svlékal tu skvělou sukni, pod kterou jsem jí onehdy nakukoval, celou ji obnažil a co jej nenapadlo, když uviděl ubohý krásný koberec? Povalil ji docela hrubě přímo na něj! Přímo jsem cítil její hladkou kůži, jak se dře, bolelo mě to také, ale ona to nevnímala. Oba najednou splynuli v jednu zmítající se hmotu, vzdychali a šeptali si ta nádherná slova… a já trpěl. Trpěl jsem pod vahou toho všeho a nebyl jsem schopen ničeho. Po všem mi pak zůstala přímo na tváři potupná louže jako stopa celé té hrozné záležitosti. Z té louže se stala má první velká vráska, definitivně se ta strašná skvrna vyčistit nikdy nedala. Nevšímali si mě, on se sem prostě nastěhoval a oběma bylo jedno, jak je mi zle-"
" - Příteli, to je mi tak líto! Jak jste to mohl vydržet? Vždyť se z vás po tomhle musela stát onuce! Nebo se to zlepšilo? Povídejte dál," přerušila na moment starcovo lamentování dáma a snažila se, aby nevypadla z obrazu, dychtíce po dalších informacích.
"Kdepak," odfrkl útrpně. "Bylo to ještě horší. Začalo se po mně dupat dvakrát více, Martě navíc rostlo břicho a jedno ráno mě dokonce pozvracela. Nestihla to do koupelny. Zjistilo se, že čeká tady Ludvíka. Těch pohrom ale přibývalo! Když jsem musel pocítit i příval plodové vody, kterou jsem měl najednou po celém těle, nastala opravdová krize. Ten její chlap Richard mě musel odvézt. Úplně jsem se smotal do klubíčka, uzavřel do sebe a byl jsem prostě na odpis. Vyplýtvali plno prostředků, aby mě dali zase dohromady - snažili se, to se musí nechat. A povedlo se, takže než se Marta vrátila z porodnice, byl jsem zase na svém obvyklém místě, jako by se nic nestalo. Na povrchu čistý, ale uvnitř špinavý a nespokojený. Musel jsem si pak navíc zvyknout na drobky, gryndy a plínky toho mrňouse i na nespočetné návštěvy tchýní a jiného otravného příbuzenstva, které započaly okamžikem, kdy Ludvíka přinesli domů," povzdechl si odevzdaně a smutně. Vypadal však, že je i přes to všechno s osudem smířený. V pokoji se rozhostilo ticho doprovázené účastnými pohledy osazenstva.
"Takže ty jsi starší než Ludvík? To koukám… A tím se vysvětluje, proč jsi tak zašedlý a ušlápnutý," uzavřela dnešní povídání Stojací Lampa v rohu obýváku.
"Mimochodem, co jsi říkal úplně na začátku svého vyprávění? Víš, jak jsem zavrzal a jak támhle Fíkus šustil listama," zajímalo Sekretář.
"Ále nic, vy blbouni, jenom jsem se představoval, aby to mělo fazonku, ´Jsem starý koberec a budu vám vyprávět´, jsem říkal…"
"Áchjo, ty sis vždycky potrpěl na formality," zazívala Taburetka a dala najevo, že dnešní sedánek je u konce. Všem se stejně chtělo spát. Vydržet celý den a kus večera bez hnutí už tomu starému nábytku dával přece jen čím dál více zabrat…

U mě dobrý

18. listopadu 2013 v 18:56 | nohavrukavu |  Pár písmen...

Ráda chodím s kamarádkou Kájou jen tak na kafe. Popovídat si a probrat všechny velké maličkosti, které se nám oběma dějí, zhodnotit zevnějšky okolo sedících usrkávačů kapučína, pochválit si nové boty… To vše jsme podle nepsaných pravidel s malými obměnami probíraly i dneska, pěkně jedno po druhém, když nás zaujal bodrý hlas od vedlejšího stolu.
"To víš, to by se třebas v Americe nestalo. Ale tady, tady je to samá špína, škoda mluvit! Lidi lžou a neumí se k sobě chovat! Třeba moje tchýně, strašný. Ani k těm volbám nemá cenu se táhnout, stejně se nic nezmění. " odmávl rukou vlastník toho hlasu něco jako pomyslný opar otravných zplodin, na jeden zátah vytáhl poslední deci piva, spolu s kumpány se posbírali a vešli do těch hrozných českých ulic.
A já si říkám… Je tu strašný binec. Ve městech nejsou výjimkou zákeřné "šplouchací" chodníky, které na spěchajícího chodce nelítostně při dostoupnutí plivou stříkance více či méně zakalené dešťové vody. Opravdu špína! Na vesnicích zase tamní obyvatelstvo samo sebe navzájem pomlouvá v kruhových seskupeních na návsích. Chování na pováženou! A politika? Kradou lidem přímo z kapes a ještě si to udělali tak, aby to bylo legitimní. To by se v Americe nestalo.
A tak si říkám… Pojďme něco dělat! Opravme ty chodníky! Anebo přestaňme spěchat a našlapujme opatrně. Choďme po ulicích pěkně obezřetně, dívejme se do země a soustřeďme se jenom na sebe a svoji plíživou chůzi. Nebo zakažme déšť! Staňme se pak šedými myškami a nikdo nás pak nebude chtít pomlouvat. Nebuďme zkrátka pro nikoho zajímaví, nekřičme nad zvětrávajícím pivem. Z vlády vyžeňme všechny nynější parazity a dosaďme tam hrdinu, někoho nového, nějakého českého Supermana. Jako v Americe.
Je tady ale ještě jedna varianta, ke které jsem se dosud přikláněla a říkám si, zda u ní také nemám zůstat. Pijme si v klidu kávičku, oblbujme schopné kluky v klubech a kašleme na všechny nadávající české skeptiky. Neřešme počasí, hloupé tchyně, ani nebezpečné chodníky a politiku korigujme alespoň jednou za čas při volbách. Hlavně se však nesnažme spočítat, kolik peněz si kdo zašil kamsi do Švýcarska. Radši si našetřeme na zájezd do Ameriky a buďme spokojení, jak se nám tady v té malé české zemičce dobře daří.
 


Proč už nevěříme?

26. března 2013 v 0:13 | nohavrukavu |  myslím si...
Začnu asi trochu zeširoka. K zamyšlení ohledně víry jsem dospěla díky absolvované přednášce o židovských památkách a možná také po přečtení jedné zajímavé knihy o muslimce, která konvertovala ke křesťanství. Vrtá mi hlavou plno věcí, o kterých však jako osoba nepřiřazující se k žádné víře obvykle moc nepřemýšlím.
Přiznám se, že můj názor na víru a vlastně náboženství jako takové, je vlastně spíše skeptický. Dostalo se mi v průběhu školní docházky polopatického vysvětlení, jak vznikl život, jak se zformovala Země, jak se lidé v určitých situacích chovají, co zhruba lidstvo prožilo, jak přemýšlelo. Vědci nad těmito poznatky seděli a přemýšleli nad nimi a jejich konečné argumenty se mi zdají být logické. Abych ale nebyla nespravedlivá, musím říct, že i Bibli jsem si trochu prolouskala a ani této "encyklopedii lidství" nemůžu odepřít jistý význam, i když její obsah bych podle svého přiřadila spíš k bájím, pověstem či dokonce místy k pohádkám. Mají ponaučení, mají myšlenku, občas reálnou postavu… ale věřit jim se mi nechce. Je pro mě nesmyslné prosit někoho nad námi, aby můj život posunul tam, kam bych si já přála. Spoléhám se na sebe a věřím možná tak v náhodu. Musím tím ale automaticky zavrhnout víru v Boha? Proč je na světě tolik náboženství, proč lidé odedávna volají někoho imaginárního, aby jim pomohl z těžkostí? Proč dříve státy podpíraly pilíře náboženství? Proč už tyto tendence dnes ustupují? Proč se mi zdá, že už prostě tolik nevěříme?
Vzhledem k tomu, jak se na svět dívám já, bych k těmto otázkám přistoupila asi takto… Podle mého každý člověk potřebuje ke svému životu něco nebo někoho, kdo jej podpoří a možná také trochu povede. Potřebuje také vysvětlení určitých otázek, tajemství, potřebuje i pomocnou ruku - a to hlavně tehdy, když nikdo obětavý není nablízku. Dnes zvednete sluchátko a zavoláte konejšivému hlasu na druhé straně, který poradí, otevřete internet a přečtete si, co dělat, když… Ve škole poznáte, jak už jsem řekla, kde se vzala první žena, jak se stalo, že ne každý mluví jedním jazykem… Ano, asi trochu zjednodušuji, ale snad chápete, co tím chci říct. Ale kde na tyto otázky měli brát odpovědi lidé dříve? Koho se ptát? Přírody? Panovníků? Někoho shůry? Nebylo to marné. Myslím si tedy, že lidé v dnešní době upouštějí od víry v Boha, protože těch prostředků pro hledání odpovědí na otázky ohledně prachobyčejného bytí je dnes více. Samozřejmě jsem si vědoma, že je tady masa lidí, pro které je otázka víry pořád důležitá a na tuto problematiku se dívá z naprosto jiného úhlu.
Možná si ještě říkáte, proč jsem v úvodu mluvila o impulzu, který mě přivedl k tomuto uvažování - o židovství. Z hlediska jakési mé příslušnosti je to oblast poněkud vzdálenější, ale i o tomto jsem krátce uvažovala. Každý z nás asi tuší, proč dnes židovství není tak rozšířené. Židé tu zkrátka moc nejsou, mnoho jich zahynulo tragicky za druhé světové války. Z toho mám ten dojem, že právě židé se museli sami sebe několikrát ptát, kde že jejich Bůh vězí a proč jim tohle dělá. Museli pochybovat, zda tedy vůbec je, když tohle dopustí. Toto jen přispívá k mé skepsi a neschopnosti náboženské myšlenkové směry vzít více za své. Zároveň je mi snad jasné, jak pro některé dokáže být Bůh a víra důležité.
Křesťanství nás naučilo Desatero, které je v naší společnosti bezesporu základním kodexem bez ohledu na to, zda jsme věřící, či ne. Jiná náboženství nám ukazují jiná spektra a jiné pohledy na svět, židovství je pro mnohé bohužel záležitost evokující myšlenky na krutost a násilí, které by nás však mohlo varovat do budoucna.
Ať se každý spoléhá, na co chce. Já jsem spokojená se základy, které nám náboženství naší země dalo a dál se budu snažit rozplétat svůj život po náhodě tak, jak nejlépe to půjde.

Genius loci: Místo, kde se mi zachtělo žít

13. března 2013 v 1:34 | nohavrukavu |  Stěžuju si svému stínu...
"To prostě nedáš!"
"Ty mě neznáš, tak proč tohle tvrdíš?" Odfrknu napůl pobouřeně nad jeho postojem. Jsem rozhodnutá a nevyprovokoval mě ani on, ani jeho blbé narážky. Vzrušení mnou projelo samo od sebe, jenom jsem ten nápad slyšela.
"Tak se svlíkni!" Zahaleká tónem, jenž mi má asi naznačit, že mi prostě nevěří.
"To víš, že jo… Udělám to oblečená!" To ho překvapí a už aspoň přestane dělat ty protivné grimasy.
"No to si troufáš… Tak poď sem a nech mi tady mobil, ať můžu volat rychlou," neodpustí si ještě poslední rýpanec, ale pak už toho nechá. Jasně, že bych si ho v kapse nenechala, mám s ním ještě velký plány. Mobil je můj jediný spolehlivý společník. Sednu si na velký kámen u břehu a trochu sebou cuknu, když mi jeho dred polechtá lýtko. Čekám, až mi u kotníků sváže nohy k sobě. Ostatní kluci, kámoši toho dredáče Milana, si nás moc nevšímají. Vaří gulášovku v kotlíku houpajícím se nad ohništěm a popíjejí kolující desítku radegast přímo z láhve. Když poznali, že nejsem tak přítulná, jak by mohl můj vzhled mylně napovídat, odtáhli se a teď se věnují něčemu produktivnějšímu.
"Hynku, pocem, zavaž jí voči," zavolá dredáč na míchače červené glajdy. Ten si ze svých polodlouhých vlasů sundá umaštěnej šátek, a zatímco mi Milan provazem poutá ještě levou ruku někam za záda, umaštěnec mi zakryje oči tím kusem hadru.
"Tak holka… Jak se cejtíš? Necvrnkla sis ještě tady na souši?" Zasměje se.
"Chci to zkusit, tak už to neprotahuj! Hej ale dávejte bacha, pokud by to trvalo nějak dlouho, tak tam skočte, jo?"
Strach nemám, vzrušení mnou vibruje už plnou silou, ale malá obava mnou přece jenom projede, když se mi objeví někde vzadu v mysli obraz mého těla na dně přehrady.
"Tak jdem!"
Silné ruce mě vyzvednou z vyhřátého kamene, na kterém jsem seděla a nesou mě k lehounce šumějící mase vody. Cítím duté kroky, jak jde Milan po molu až na jeho konec, aby mě, částečně spoutanou, hodil přímo pod něj.
"Tři - dva - ŽBLUŇK!!!!!"
Počítala jsem, že mě nepustí přesně, ale i tak mě ledové objetí temna zaskočí. Vzpamatuju se ale rychle, pravou rukou stáhnu šátek z očí a najednou je všude bublinkovitě zeleno. Fuj. Neztrácím čas, protože zeleno tmavne a já mám pořád levou ruku za zády. Vyprostit ji není až tak složité, ale nahoru smím až bez jakékoli překážky. Proto začnu urputně tahat za suky kolem kotníků, což už taková legrace není. Plíce začínám cítit čím dál víc a do pravé nosní dírky mi vnikne voda. Máchnu rukama, abych se nepropadla do temnot úplně, ale uzel pořád nepovoluje, Rozhlédnu se kolem sebe jako v tranzu a nakonec se vykašlu na pravidla a na suky. Slyším všudypřítomnou vodu, pohyby mých paží a hlavně zběsilý tlukot vlastního srdce. Jako šílená se deru k životodárnému světlu nade mnou a vzadu v mé hlavě tentokrát svítí velký vykřičník.
První nádech skoro bolí. Kluci se vykašlali na svou gulášovku a přece jenom stojí všichni u břehu a hulákají, abych ukázala nohy. Dělám, že neslyším a na poslední chvíli se snažím zbavit se provazu.
Slabou a vyčerpanou mě vytáhnou na břeh. Po provazech ani stopa.
"Teda, seš hustá!"
"Mazec, mě byste tam nedostali!"
"Na, lokni si, prosim tě," vezme mě kolem ramen Milan a do ruky mi vrazí rum. Nesnáším ho, ale teďka si docela ráda přihnu. Tělem projede teplá vlna a já vrhnu na okolí první úsměv.
"Jsem šílená!! Ty vole!!" Zařvu na celé kolo a snad až teď mě zaplaví vlna adrenalinu. Žiju! Teď konečně mám ten pocit, že žiju a nejsem jenom loutka bez života, se kterou hýbe někdo anonymní vysoko nade mnou! To jsem potřebovala. Smějou se se mnou, aniž by tušili, co prožívám a co to pro mě znamenalo. Užívají si pohled na moje bleděmodré tričko, které odhalilo všechno, co potřebovali a snad i obdivují moje zběsilé poskakování a kapičky mizící bůhví kde ve výstřihu.
Oslavy mého hrdinství pokračují až do noci a k ránu už poctivě vracím vypůjčenou gulášovku zpátky do ešusu. Chlast je ze mě cítit na sto honů a barvu pleti mám jako ta voda v přehradě. Nejvyšší čas zmizet.
Chvilku mi trvá najít tenisku, která zabloudila kamsi pod stan, odkud se ozývá hlasité chrápání. Poberu si svých pár švestek a pevně doufám, že stihnu nějakej rozumnej spoj.


Doma jakoby se zážitek od přehrady utlumil. To jsem ale v žádném případě nepotřebovala! Panelákový kotec mi sežere všechno, co mám, všechno co prožiju a nenechá mi nic pro sebe. Ta šedost pohltí všechny barvy světa a nenechá je už nikdy zazářit. Zase je tady to poťouchlé loutkové divadlo, nitky končící v neznámu a scénář, který se diváka svým dějem skoro nedotkne. Blbá samota způsobená zklamáním spřízněné duše člověka, který mi pumpoval krev a tím mi dával žít. Teď nic nepumpuje. Už tady není ten, kdo pulzoval mým já.
Ale já jsem přišla na to, jak si tlukot srdce přivodit i bez něj!
Chce to podnikat další věci, něco nového, šíleného, nebezpečného! Nechat se vhodit svázaná do přehrady byl sice cizí, ale skvělej nápad, který mi rozproudil bytí. Nesmím s tím přestat.


"Takže tohle je kuličkový, kdežto tenhle typ je plnicí? A dá se u vás sehnat ta náplň bez problému?" Zeptám se s opravdovým zaujetím.
"Ano, máme otevřeno denně a každé lepší papírnictví pera Parker prodává, takže tohle by neměl být problém," odpoví ochotně slečna prodavačka.
"A je nutné kupovat si originální náplně?" Zeptám se.
"Ale jistě, to zaručuje kvalitu stopy a samozřejmě celého pera. Náplň je kvalitní, nerozmazává se a celý mechanismus nemá šanci zatvrdnout nebo se jakkoli ucpat. Však vyzkoušejte, tohle stříbrné je vhodnější spíše pro dámy, má takový jemný design…" podává mi jeden z exemplářů a otočí se na nově příchozího zákazníka s ochotou hodnou profesionálky.
"No, musím si to rozmyslet, každopádně děkuji," rozloučím se slušně a dodám úsměv s obnaženými dásněmi. Ještě si pár vteřin prohlížím vitrínku naproti pultu a srdce mi ťuká až v žaludku. Zdá se mi, že odlesky na vybroušeném hrotu pera jsou vidět celým obchodem.
"Naschle," pozdravím klidně a zmizím v útrobách nákupního centra. V mekáči si dám zmrzlinu a u Hypernovy v zadním traktu nákupního centra se pak zastavím u inzertní nástěnky. Právě si užívám život naplno, cítím celé své tělo, jak patří sem na svět a moje vzrušení neochabuje. Už si toho všimla? Začnou mě tady honit? To by byla ostuda… To napětí mnou cloumá už celých padesát minut, od doby, kdy jsem vstoupila do značkového obchodu s pery Parker s úmyslem jedno si odnést. Potají. Pod kamerami. Před zraky prodavačky.
A teď mě pálí v kapse, zatímco lížu zmrzlinu a prohlížím si výlohy a ochomýtám se kolem supermarketu… Pod kamerami.
Natáhnu ruku po inzertním papírku s nadpisem NABÍZÍM. Z kapsy vytáhnu luxusní propisku. Slastně mi zatrne ve slabinách a žaludek se zhoupne jako při závrati.
Načmárám spíš vzkaz, než inzerát: Ahoj, sympatická studentka u tebe hledá přivydělání. Napíšeš mi?
Pak ještě telefon a mail. Každý empatický muž snad pochopí…
Nejsem zloděj, ale to vzrušení při krádeži bylo snad ještě lepší, než koupel s pouty. Nejsem ani děvka, ale třeba mě stejně tak naplní i sex za peníze.
Můj inzerát však asi nepadl na úrodnou půdu. Možná jej našla nějaká iniciativní provozní a s pohoršením jej zadupala do země, protože "empatická" je také ona, a proto pochopila, o co jde. Každopádně se nikdo neozývá a moje stereotypní samota opět hýbe pověstnými nitkami napojenými na mou hlavu, paže, nohy…
Co s tím?! Co mám dělat? Štípu se do tváří, cítím to, ale probudit se nedokážu! Prostě jsem jistého dne ztratila schopnost vnímat věci kolem sebe naplno, žiju tak, že přežívám, trápím se nudou, přemýšlím nad skutečností - jestli je a jestli jenom nespím…
DOST!

Rozhodnu se podniknout výlet do neznáma s neznámou zápletkou… a v lehce dráždivém oblečení. Však já ještě něco vymyslím.
Černé silonky zakončené na stehnech krajkou, jež jde při chůzi vidět pod kratičkou sukní, černé tričko s výstřihem na zádech i hrudi a lehká kožená bunda teď odpoledne docela budí pozornost. Půvabné jehly mě nesou někam do útrob města a já si s nima snad šlapu po štěstí, jak se kdesi zpívá. Dlouhé blond vlasy nechám vlát za svým ztrápeným Já jako mávátko a sem tam si je prohrábnu prsty. Jsem pyšná na svoje vlasy. Nechávám je dorůstat do půli zad a ráda je nosím rozpuštěné. A teď mě něco napadne.
Zamířím dlouhou ulicí k firmě, která nabízí masáže, pedikúru, manikúru… a kadeřnické služby. Chvilku si musím počkat, ale nakonec se můžu usadit na koženkové otáčivé křeslo.
"Celý ostříhat. Musí to mít tak tři centimetry," řeknu klidně a žaludek se mi konečně zhoupne. Moje vlasy…!
Nevím, jestli to prožívám víc já nebo ta kadeřnice, každopádně se zase dostávám do svého živlu a změna z blond na kaštanově hnědou mi zvedne náladu úplně. To chtělo odvahu! Zaplatím a vypadnu.

Ani nevím, jak mě napadne jít ke staré Sokolovně, každopádně v hlavě mám tak nějak vymeteno a myslím na jedinou věc. Toužím po obdivu, po lichotkách, po vzrušení, dobrodružství, po něčem novém, šokujícím… A mám znovu tu zvláštní chuť se zaprodat a vím, že na staré tribuně posedávají po trénincích různé existence, které bych mohla v tomto ohledu zajímat. V betonovém šeru poznám skupinku kluků. Přehadují se ohledně nějakého zápasu, každý z nich kouří a koluje mezi nima dokonce brko.
"Dejte mi taky," skoro jim přikážu s přivřenýma očima, jakmile se jim objevím v dohledu.
"No moment, moment, slečna je nějaká rozjetá takhle na úvod," zasměje se jeden z nich a já si řeknu, že to bude on, že toho chci. Rozhodnu se vytěsnit z obzoru ostatní a začnu se mu věnovat, jakoby tam byl sám.
"Mám chuť…" Zaškemrám.
"Máš chuť si potáhnout? A na co máš ještě chuť?" zaútočí a tím mi překvapivě brzo nahraje na smeč.
"Představuju si to tak, že mi dáš zbytek brka a pak se my dva sbalíme a já ti udělám, co si budeš přát," odpovím klidně a zatrne mi ze sebe samé. Zacházím možná daleko, ale já potřebuju cítit, že žiju. Tahle realita se mi vnímá líp, než realita při nakupování rohlíků nebo žehlení tátových bombarďáků.
"A co ostatní? Těm bys nevyhověla?" Zeptá se.
"Vybrala jsem si tebe, teď záleží, kolik dáš," odpovím potichu, ale zřetelně. Zarazí se. Dostanu strach, že jsem ho odradila, normální kluk přece nepůjde s holkou, co se mu nabízí za prachy jenom tak z voleje. Tohle nečekal. Napětí by se dalo krájet. Kývne? Pošle mě do háje? Cítím, jak se mi zrychluje dech a dostavuje se kýžené bušení uvnitř hrudi. Měří si mě jako figurínu za výlohou. Kousnu si do ukazováčku, přivřu oči a pak tím prstem obkreslím křivku mého těla.
"Domluvíme se cestou," odtuší a ohryzek mu poskočí. Jeho parta zahučí a pár se jich zasměje. Jsou ale mimo mě, vnímám toho kluka v bermudách a bílém tričku, kterej se mě během pár chvil chystá za peníze o…
"Kam jako myslíš, že půjdem?" Vzpomenu si na jeho řeči o "cestě".
"No snad k tobě, ne?" Zeptá se s lehkým udivením.
"No to ne… Vymyslím nám teda místo, ze kterýho budeš udělanej předem," zavrním. Zvedne obočí ale neprostestuje. Mohli bychom to udělat přede všema přímo na té tribuně, ale to se mu zjevně moc nechce, když odtamtud tak prchal. To by ale byla výzva! Musí mě ale napadnout něco lepšího, něco vzrušivějšího, netypickýho…!
"Uděláme to na hřbitově," oznámím mu skoro ledově. Jsem nadšená a ten moment ticha si užívám plnými doušky. Tentokrát musí chtít!
"No fajn, sama si vyber lehátko!" Zasměje se.
Je už šero, ale strach zase necítím. Svíčky tady v tuhle dobu zapaluje jenom málokdo, hřbitov je ztemnělý a klidný. Vedu ho šedými uličkami do starší části, kde by se měla nacházet novogotická hrobka dávných pánů z místního zámku. Fantazie mi pracuje a touha po tom bermudovém milenci stoupá.
"Zaplatíš mi tolik, jaký bude součet dat narození a úmrtí prvního člověka na náhrobku, na kterým mi to uděláš."
"Nejsi levná."
"Nebude to obyčejný."
Stejně má v plánu hned po tom utýct, vím to. Ale vzrušuje mě ten nový pocit, nová role, nový příslib. Že sem jde s tím, že mi za to pak zaplatí. Nemám žádnou antikoncepci a může to dopadnout všelijak. Jsem blázen? Jsem blázen, když chci cítit, že žiju? Proč to jinak necítím?
Dorazíme k hrobce. Šestnáct set sedmdesát osm až sedmnáct set třináct. Kolik si účtuje běžná děvka za jedno číslo?
Nechám ho stát a sama si sednu na mramorovou desku. Zavřu oči, nasaju do plic čerstvý vzduch podvědomě zkažený tímto místem a hlavou mi bleskne zvuk bublinek ve vodě z přehrady. Lusknutí propisky. Zvuk nůžek. Zapalovač a pach trávy. Mlčky se položím zády na náhrobek a jsem vděčná tomu…komusi, že to ještě pořád nebere jako výzvu. Nakonec jej vytěsním, jako ty ostatní předtím na tribuně a vnímám chlad kamene pod sebou. Cítím vůni nedalekých tisů a čerstvé hlíny. Cítím svoje ruce, jak ohmatávají prostor okolo a taky vlastní slzy kopírující klenutí tváře. Posadím se, a když otevřu oči, mám radost, že jsem tam překvapivě sama, za mnou čtvercová pohřební kaple a okolo trošku vzrostlejší, pár dní nesekaný trávník. To místo mnou nějak záhadně prostupuje. Jeho vůně i pach, opravdovost a zapovězenost, osudovost, jeho ticho i nepatrný šelest…
Genius loci!
Našla jsem, tady na hřbitově, na památníku živoucně mrtvé minulosti, svoje ztracené bytí.
Snad je konec s hledáním šíleného dobrodružství, snad si díky tomuto místu uvědomuji, jaká škoda je nežít svůj život opravdově minutu po minutě, žít ho obyčejně takový, jaký je. Nepokládat za známku života jen a pouze zběsilý tlukot srdce.
Musím být ráda, že bije pomalu, ale bije, dokud opravdu nebudu tady, v mramoru, a ono mi bít přestane.

V peřinách si člověk na vrch sáh

18. února 2013 v 0:26 | nohavrukavu
Poslouchám tu novou písničku a brouká se mi v hlavě už úplně sama, když zrovna její noty neplivou moje bratrovy ukradený sluchátka. V hlavě mám antialergenní peřinové hnízdo chytře vestavěné na rozlehlou postel pro dva. Komu záleží na tom druhém, jež je alergik, nepřemýšlí nad peřinama ve smyslu péřovém, ale vidí měkké chuchvalce peřinových obloučků z mikrovláken a vyčuhující bledý nos pátrající po voňavé loketní jamce. Vidí nahé chodidlo jistě k zulíbání, pokud by nemělo stopy uplynulých kroků.
Jeho nos, moje jamka a naše chodidla v peřinách.

O šedé kůře

18. února 2013 v 0:25 | nohavrukavu |  Pár písmen...
Na poprskané obrazovce mého uhučeného notebooku svítí do tmy pokoje fotka v černobílém provedení. Je to napózovaná momentka z letní dovolené. Byli jsme pod stanem na jižní Moravě a tohle je konkrétně ze Znojma, ještě teď mě lechtá ta bezstarostná pohoda v ulepeném červencovém dusnu. Přemýšlím, jestli mám jít spát a rozhodnutí mi rozhodně neusnadňují černobílé zelené oči jemně přivřené do pohledu, který mi ostře ryje svou brilantní něžností do šedé kůry srdcové. Každý, kdo miluje, ji má. Šedou kůru mozkovou. Vryjou se tam tyhle pohledy z letního dusna a člověk už se toho nikdy nezbaví. Šedá kůra je šedá kůra.

Ještě mám tvou lásku na rtech

10. ledna 2013 v 1:32 | nohavrukavu |  růžové pero <3
Ještě mám tvou lásku na rtech,
v dlaních cítím stisk tvé ruky,
šíji šimrá mi tvůj výdech
- jsou to hodiny, či roky?

Je to pouhé klamné zdání;
však zas budem brzo spolu,
zas uvidím tvé pousmání,
až mi šaty stáhneš dolů.

Nákupní horečka

21. listopadu 2012 v 0:11 | nohavrukavu |  Pár písmen...

Zastavila jsem co nejblíže ke vchodu, spěšně vypnula světla, zatáhla ruční brzdu a vytáhla klíčky ze zapalování. Ani jsem se na něj nepodívala a vystoupila jsem z auta. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se rychle natáhl na zadní sedadlo pro bundu a už stál venku taky. Dál jsem mu nevěnovala sebemenší pozornost, mé urputné mlčení rušilo pouze drnčení nákupního košíku, který jsem si vypůjčila ze šňůry dalších vozíků a naštvaně ho tlačila před sebou. Jak už jsem mu řekla, vyřešíme náš poslední problém a končím s ním. Už žádné hádky.
Spolupracovníky jsme se stali dávno po tom, co jsme si dali první pusu. Byl z nás vlastně už dávno pár, když za mnou Petr přišel s letákem, že hospůdka nedaleko našeho bytu hledá brigádníky. Oběma se nám ke studentskému životu hodila nějaká koruna navíc a společná brigáda se nám jevila jako úžasný prostředek k získání peněz i dalšího společného času.
Byla to opravdu legrace. Já jsem pracovala spíše za barem, protože jsem už dříve absolvovala kurz, kde jsem se naučila správně připravovat kávu. Petr dělal všechno okolo, co bylo potřeba a náš mladý šéf, Martin, nám vždycky vyšel vstříc. Kuchař Karel nadělal vždycky plno srandy a Markéta, druhá barmanka, náš super kolektiv dotvářela. Střídali se tam i jiní, ale tohle byla naše obvyklá sestava, se kterou jsem se sžila. Z nás všech se stali dobří kamarádi. S Petrem jsme se samozřejmě sem tam poškorpili, ale nikdy to nebylo moc vážné.
Až poslední dobou jsem si začala všímat jeho pohledů visících na modrooké Markétě a trpělivost začala naplňovat pověstný pohár. Nic jsem však nedávala najevo a snažila se sama sebe uklidňovat. Mé podezření se ale začalo stupňovat, když jsem ty dva načapala podezřele blízko sebe stojící osamoceně ve skladu za barem. Když jsme pak byli s Petrem o samotě, udělala jsem mu vůbec první scénu v našem vztahu a on se samozřejmě naštval. Tentokrát naše krize byla opravdu vážná a nemluvili jsme spolu více než týden. Nakonec mě však Petr překvapil romantickou nocí u nás na privátu a já jsem mu ve svitu svíček, nahá, rozpálená a omámená jako po lektvaru lásky, slíbila, že už se na něj nikdy zlobit nebudu.
Zlobila.
Petr si s Markétou sice nikdy nezačal, ale zato mě jednoho krásného dne na oplátku zase on začal podezřívat, že se nějak moc usmívám na Martina, našeho šéfa. Možná jsme spolu občas zaflirtovali, ale vždycky jsem to brala na kamarádské úrovni. Petr byl čím dál nesnesitelnější, čím dál více času trávil se svými kamarády z fakulty, a když jsme byli spolu, končilo to hádkou. Už mě to unavovalo.
Stačilo, aby v hospůdce nastal těžší den a všechno se nám završilo.
Po Petrově nemožném výstupu jsem se neudržela a mrskla po něm násadu na kávu z pressovače. V afektu jsem smetla hrníčky na kávu, podšálky a pobavila lokál svou hysterií. Švihla jsem zástěrou a utekla z hospůdky. Martinův rozzuřený škleb jsem okomentovala tím, že už se mnou nemá počítat. To však bylo tvrzení dost troufalé, protože mě zanedlouho dohnal telefonát, během kterého mě Martinův rozzuřený hlas upozorňoval, že nemá do čeho vařit kávu a že mám být tak laskava a servis okamžitě dokoupit za vlastní prostředky. Petr za trest se mnou.

To bylo asi před hodinkou a my jsme teď před velkoobchodem Makro a já doufám, že to vyřídíme rychle. Nic jiného nám vlastně ani nezbývá, protože se blíží desátá hodina, kdy se prodejna zavírá. Proletím mezi prvními regály a ani si nevšímám, co přesně v nich je. Mým cílem je opustit přítomnost toho podprůměrného primitiva, což vede přes překážku: sehnat vhodný kávový servis, který jsem při lynčování toho hlupáka rozflákala. Petr za mnou vlaje jako hadr a občas si utře čelo. Asi je to pro něj moc náročný pohyb. Před porcelánovým sortimentem se zastavím. Cukřenky, držátka na ubrousky, solničky… Tady. Díky kurzu se v tom vyznám, takže mi netrvá moc dlouho posoudit, které z hrnků by byly nejvhodnější. Bohužel výsledná cena, kterou si v hlavě zběžně vypočítám, mnou znovu zlostně zavibruje. Petr mého dočasného kolapsu, kdy si rukou vjedu do vlasů a nervózně přešlápnu, využije a chytne mě za kabát. Rukou mi přicpe pusu a zatáhne mě do hromady velikých krabic. Koušu, kopu, ale on nic.
"Zmlkni! Zmlkni, slyšíš?" Syčí mi do ucha. Dostanu strach, kdo ví, na co právě myslí. Chce se mi pomstít? Oči se mu hnusně lesknou - chce mi ublížit? Vůbec ho nepoznávám. Poslední, co vidím, je další, shora padající velká krabice. Pak rána… a nic.

"Kláro," uslyším Petrův hlas, a tak ze zvyku našpulím rty v domnění, že je zase ráno a on mě budí do školy polibkem. Pak se nespokojeně poškrábu na boku, dneska se mi spí nějak špatně - a konečně si to uvědomím. Vystřelím do sedu a zmateně hledám nějaký známý bod, třeba poličku nad postelí nebo zrcadlo na protější stěně ložnice. Cože?
"Klárko, probuď se!"
"Jsem vzhůru," odseknu napruženě. Co to se mnou udělal?
"No super… Nebolí tě hlava? Netočí se ti?"
"Proč jsme v těch krabicích? To už jsi trochu přehnal, ne?" Pustím se do něj a snažím se vstát.
"Ježišmarja, nekřič! No tak jsem měl takovej nápad, no… Jsme tady zůstali a je zavřený, asi tu nikdo není."
"Jak jako nápad? Jak to myslíš, nápad? A jak jako není, to ses jako zbláznil?" Zakoktám vytočeně.
"Kláro, počkej! No tak spadla na nás ta krabice a zrovna šel někdo kolem, proto mi přišlo blbý se ozývat… No chtěl jsem se vyhnout zbytečným otázkám, proč jsme jako v krabici a tak… Říkal jsem, ať jsi zticha a tys výjimečně neprotestovala, mělo mě napadnout, že se ti něco stalo… Řekl jsem ti ale, ať se nehýbeš a ty ses fakt nehýbala. Říkal jsem si, že by to mohla být dobrá příležitost si promluvit, tak jsme zůstali tady v těch krabicích. No, a když jsem zjistil, že jsi se o mně opřela opravdu jenom protože... protože jsi omdlela… Tak co jsem měl dělat?"
Nevěřícně zalapám po dechu.
"Takže tys nás tady nechal v krabicích, když mi mohlo klidně krvácet do mozku a myslel sis, že se tady před tebou teďka rozplynu? Nebo že jsem se snad rozplývala po celou tu dobu, co jsem byla mimo? Tak to jsi na omylu! Teda věděla jsem, že jsi blbec, ale že jsi takovej idiot, to by mě ani ve snu nenapadlo! Jak dlouho muselo trvat, než všichni odešli? Na co jsi jako čekal? Já tě fakt nenávidím, Petře, tohle jsi fakt přehnal! Můžeš mi říct, co tady teď budem dělat? Dělej, okamžitě jdeme sehnat nějaké číslo, ať můžem zavolat, aby nás pustili ven! Nebo tady musí být nějakej vrátnej! Nebo hlídač nebo já nevím, ale okamžitě mě dostaň ven!"
"No tak dobře, dobře, uklidni se! Beztak už je někdo na cestě, takovej řev… -"
"Neříkej mi, abych se uklidnila! Co ty si o sobě vůbec myslíš? Já tě opravdu nepoznávám, chováš se hrozně! Je mi z tebe na nic…"
"Ale já jsem fakt nevěděl, že se ti něco stalo! Myslel jsem, že ses uklidnila, že chceš slyšet, co ti chci říct! Bylo to… romantický, seděli jsme tady, ty ses mi schoulila do náruče a já jsem měl pocit, že to ještě půjde… Tak promiň, že jsem se v tobě spletl."
Na to nemám co říct. Nebo vlastně mám, křičela bych! Ale už se mi moc nechce. Je mi to líto. Je mi líto našeho tříletého vztahu, je mi líto budoucnosti, kterou jsme si ještě donedávna společně malovali ve chvílích něžné intimity.
Je mi taky docela líto, když opravdu stoupne, aby se vydal hledat někoho, kdo by mě vysvobodil z potemnělého velkoskladu.
Ale ne, nechci nic slepovat, tohle přece nikdy nemá cenu.
Sleduju jeho záda mizící za regálem. Pak se rychle vzpamatuju, aby mi neutekl a já ho nemusela nahánět někde mezi konzervami. Pokladny jsou opuštěné a nikde nikoho není vidět. Informace taktéž prázdné. Třeba nás zabírají kamery - ale pochybuju, že u nich teď někdo sedí a pozoruje. Možná ten hlídač, ale když tady nikde nepobíhá s baterkou v ruce, beztak někde sleduje místo kamer seriály nebo spí na proleželém divanu. Když začnu přemýšlet, že někde za tím pultem přece musí být nějaké papíry, pokyny nebo přímo telefonní seznam, kde bychom našli potřebné číslo, Petr se otočí a beze slova odchází pryč.
"Co děláš? Ještě tam jsme se nedívali, určitě tam bude to číslo!" Zavolám na něj docela mírným hlasem, což mě popudí. Nezaslouží si usmíření.
"Asi se mi odtud nechce pryč," řekne.
"Ale mně se odtud pryč chce, takže laskavě něco udělej!" Rozkřiknu se naštvaně. Je nemožnej.
"Ještě nás za to zavřou! Co sis asi představoval, že děláš, když jsi nás tady nechal trčet?"
Zastaví se u sekce s dekoračním zbožím, vytáhne cosi z velkého koše a otočí se ke mně konečně čelem. V ruce drží umělou kytku.
"Pro tebe."
"…ta není pravá."
"Nic jiného nemám k dispozici."
"Nechci kytku."
"Já ti ji chci dát."
"Není tvoje."
"Zaplatím ji. Zaplatím všechno, co tady dneska použiju."
"Použiješ?"
"Zvu tě." Otočí se zase zády a vydá se směrem k oddělení s nápoji. Stojím na místě a čekám, s čím přijde. S ničím.
"Můžu k tobě blíž?" Zeptá se pak.
"Jak - blíž?"
"Chci tě chytnout za ruku."
"To snad… přece mi to neublíží."
"Neublíží, slibuju. Pojď." Vezme mě za ruku a vede ke krabicím, kde jsme se předtím schovávali.
"Počkej tady, prosím tě!" Řekne a zase někam zmizí. Sednu si na jednu z nich a pak jenom pár minut sleduju jeho počínání. Přiřítí se s nějakým hadrem, nádobou a svíčkami. Jednu z největších krabic opodál podá blíže a udělá z ní stůl. V onom "hadru" nakonec identifikuji ubrus, který přehodí přes krabici. Co dělá?
"Počkej," řekne znovu. Pak mi zmizí z dohledu a já slyším jenom nepatrné zvuky odkudsi zezadu. Najednou se vyřídí zpoza rohu s nákupním vozíkem, v ruce zahradní lucerničku.
"Dámo? Zvu vás na projížďku naším městem. Je sice poněkud šero, ale zážitek bude neopakovatelný. Nasedat!"
Má smysl odporovat, když mě to asi začíná bavit?
Když se uvelebím na kovovém roštu vozíku, uchopí madlo a veze mě, v ruce lucernu. Vozík se mu tak ovládá špatně, proto po krátkém zaváhání natáhnu ruku a světlo mu vezmu, abych na cestu svítila za něj. Usměje se, ale nic neřekne. Vidím však na něm, že je rád. Najednou zabrzdí.
"Tak madam, udělám vše, aby projížďka byla luxusní," pronese a jelikož se nacházíme v oddělení s mycími prostředky a dalším příslušenstvím k úklidu, sáhne do regálu a vytáhne balení se třemi kusy hadrů na podlahu.
"Na tom by se ti mohlo sedět líp," usměje se a hodí mi balík.
"Jak jsi galantní! Až mě to překvapuje…!" Podotknu, ale nemyslím to zas tak vážně. Nikdy nebyl buran.
Cesta pokračuje a co má Petr v plánu, to si domyslím až podle dalších věcí, které mi přibývají v klíně. Asi osm druhů sýrů, pět kilo sýrové pomazánky, balení s půl kilem šunky, šest sáčku s olivami, šest plechovek s broskvemi, ananasy, jahody a mandarinky, deset kilo cukru, celozrnný chleba, tři kila rajčat… griotka, šampaňské, set skleniček na ně, sada talířů, kuchyňské vlhčené ubrousky 2+1… Ve velkoskladu menší nákupy neexistují. Na mobilu k tomu všemu pustí hudbu a výlet se stává opravdu nezapomenutelným.
V cíli, tudíž u krabic, mi pomůže vystoupit z hromady ulovených věcí.
"Díky," pošlu mu malou úklonku, když mi při vystupování z "vozidla" políbí ruku.
"Vše ke tvé spokojenosti," mávne paží a najednou to vypadá, že neví, jak ze zvláštní situace ven. Anebo spíš dál.
"Tak… pomoct bys s tím nechtěl?" Promluvím nakonec první já.
"Jo," vzpamatuje se a podá z vozíku talíře. Zapomněli jsme na nože, takže pro ně odběhne a já se pustím do vybalování talířů, ať máme kam dávat všechno jídlo. Když je začnu aspoň trochu umývat ubrouskem, už je Petr u mě. V ruce drží sadu profesionálních nožů a balík sirek. Výhoda supermarketů je, že v nich seženete všechno.
Společně nám netrvá moc dlouho všechno nachystat. Já připravím obložené talíře se sýry a šunkou, nakrájím rajčata a posypu je lehce bazalkou, na další talířek vyrovnám tmavé krajíčky celozrnného chleba a pak už sleduju, jak Petr dodělává bowli z kompotů a griotky. Ještě zbývá zapálit svíčky a večeře je hotová.
"Smím tě pozvat ke stolu?" Zeptá se a nečeká na odpověď. Odsune skládací sedátko s nápisem "pořadatel". Mají tady fakt všechno, projede mi hlavou a usměju se. To ho evidentně povzbudí, pomůže mi posadit se a pak se sám usadí naproti. Zachytí můj pohled a pošle mi zpátky ten jeho, jemně ozářený světly ze svíček. Je to milé. Moc milé.
"Bavilo mě to," pochválím nepřímo jeho šílený nápad.
"Mě to ještě pořád baví," usměje se.
"Jo… Ale je to šílený, nechci domyslet, co nás čeká, až se na to přijde," zhrozím se nad nenadálou myšlenkou.
"Teď to neřeš," zasměje se vesele a oči mu ve žlutém světle jenom blýskají.
Popíjíme bowli, nerozumně to mícháme se sýry a jsme uvolnění tak, jak se nám to už dlouho nepodařilo. Jestli je to kvůli alkoholu, náhlému porozumění mezi námi dvěma nebo bláznivou nocí, na to se ani nesnažím přijít. Možná vším dohromady, ale je mi to opravdu jedno.
Kulisu dotváří stále znějící hudba z Petrova telefonu, a že to není kvalita jako na koncertě, to nám absolutně nevadí. Kouzlo dnešního večera, vlastně noci, je založeno na provizoriu, proto si ani jeden z nás nestěžuje.
Vlastně naopak! Když mě Petr houpe v houpací síti uvázané mezi pilíři regálu a v pauzách mě krmí ovocem nasáklým griotkou, chce se mi vrnět blahem. Když se honíme ve ztemnělém opuštěném obchodě, mám pocit, že se se mnou točí svět, když mi zaváže oči utěrkou a hrajeme na slepou bábu, nechce se mi věřit, že se mi to nezdá, že je to opravdu jenom šátek, co mi zatemňuje oči.
Poslední radikální nápad se zrodí v mé hlavě.
"Počkej na mě, jo?" Poprosím toho šílence, cvrnknu ho do nosu a s chichotáním se rozběhnu směrem, kde tuším zaparkovaný vysokozdvižný vozík, kolem kterého jsme projeli při "nákupu". Nejsem si vůbec jistá, jestli to vyjde, ale za pokus to stojí.
Na ovládacím panelu vysokozdvižného vozíku zůstaly klíče. Chvilku stroj obcházím a okukuju, jak by to mohlo fungovat. Nakonec se odhodlám a do červeného vozítka nasednu, otočím klíčem a… jedu. Petr je nadšený.
"Ty jsi blázen, Kláro! A stůj, vynesu tě do nebes!" Křičí jako zběsilý a já se musím smát.
Na vidlice vozíku dáme paletu a pak už stačí vybrat vhodné místo, sebrat odvahu a pořádně se držet.
"Křič, až tam budeš!" Zavelí Petr a já se můžu smíchy potrhat. Stoupám podél čokolád a bonboniér a nabírám cestou ty, které stačím.
"Dost!"
Opatrně přelezu z palety na regál. Uf… To je výška! Než se rozkoukám a připravím pro nás místo dál uprostřed regálu tak, abychom nespadli dolů a měli pro sebe dost prostoru, objeví se Petrova hlava na mé úrovni. Vyšplhá i ten zbytek a já mám zkrátka opravdovou radost, že je tu se mnou. Všechen vztek dávno zmizel, problémy ze včerejšího večera se zdají být malicherné.
"Dej mi pusu."
"Dal bych ti jich i víc…"
"Tak mi jich pojď dát tolik, kolik dokážeš…"

Sbalené kufry

21. června 2012 v 23:06 | nohavrukavu |  Pár písmen...
Nikdy to nedělám. Nepiju víno, nejím u toho chleba s paštikou a nebrečím u dokumentu o tučňácích. Nikdy jsem neměla tu potřebu něco takového dělat, ale stala se věc, která mě donutila provozovat všechny tyto činnosti najednou.
Celý dům je prázdný, tak na to mám patřičný klid. Odráží se to na tom, že víno piji mocnými loky přímo z lahve, z tvrdého chleba ulupuju neforemné kusy a špiníc je rozteklou paštikou značky Májka, máčím ten bochník vlastními slzami (značky Jsemjátoaleidiot).
Vlastně jsem toho tvora milovala. Rozuměli jsme si, svěřovala jsem se mu, a i když mi třeba přímo nepomáhal, aspoň mě dokázal pokaždé rozveselit. Stačilo se s ním jenom pomazlit a zapomínala jsem na všechno kolem! Tedy… aspoň na chvíli. Teď tady sedím, dělám divné věci a víceméně nechápu, jak jsem mu to mohla udělat.
Nechala jsem ho jet a teď si to strašně vyčítám… Panebože, je mi zle ze mě samotné. Ale on, můj miláček, se to bohužel nikdy nedozví, nebudu mu moci říct, jak si to vyčítám, a že mě to trápí. Že ho chci zpátky, chci ho mít do konce života… Byla bych ráda, kdyby věděl, že byl vždy mým milovaným, byl mi kamarádem, tichou podporou nebo jakýmsi zdrojem tepla uvnitř duše. Teď už je mi to samozřejmě jasné, proto se biju do hlavy, proč tomu tak nebylo i před pár hodinami, když jsem ho tak hnusně podrazila. Prostě na mě nakonec zapomene, a pokud ne, tak mě bude jednoduše nenávidět. Bude se bát, že pokud se ještě někdy potkáme, znovu mu ublížím. Nebo zemře steskem, ponížením… a kdo ví, jestli ho nezničí samotný průběh té strašlivé cesty. Kdyby to věděl, nezamhouřil by oko, abych mu nemohla ublížit, aby se mohl bránit…!
Vzpomínám, jak jsem ho hýčkávala, vařila mu dobroty a zvala ho vábivě k sobě do pelíšku. Chce se mi z toho brečet. Nenáviděl, když jsem ho tahala za ocas, škrábal mě za to. Teď už bych mu něco takového nedělala, tehdy jsem se prostě jenom nemohla udržet, líbilo se mi vždycky, jak na to reagoval. Byl pak skoro jako rozzuřený tygr, najednou měl tolik jakési… samčí síly, šel z něj až strach!
Ach jo, asi musím zkusit jít spát. To víno mě vůbec neopíjí, spíš přiživuje můj žal, který mě bodá do srdce a ani alkohol tu bolest nedokáže zmírnit.
Jenomže když se uložím do své prázdné postele, do pusy mi vletí chlup, který tady po něm zbyl. A když zavřu oči, vidím to znovu celé před sebou…
Rodiče a bratr prožívali cestovní horečku, jenom já se už s nimi odmítla účastnit rodinné dovolené, takže se mě shon moc netýkal. Balili si opalovací krémy, sháněli plavky, osušky, sluneční brýle, pasy a pleskačku se slivovicí - to kdyby se objevila nějaká virózka. Nebo kdyby tam v tropech byl večer stesk po něčem opravdu moravském. Já jsem byla naštvaná, protože se mi můj kocour opět vyvenčil na rohožku u postele - prostě smrad jak blázen.
Naši dobalili, už odfajfkovali všechny položky na seznamu věcí, které hodlali tahat s sebou a dobelhali se do obýváku čekat na strýce, který je měl dovézt na letiště. Svého Ťapku jsem nemohla nikde najít, dobře věděl, že udělal příšernou věc a já jej za to budu tahat. Když jsem zjistila, že si hrál s mými dva týdny starými žabkami s krajkovou ozdobou, kterou celou rozcupoval, už to ve mně vřelo. Nenáviděla jsem ho! Hnusnej bastard! Pohled na toho spokojeně spícího kocoura pod mou postelí kousíček od páchnoucí hromádky mě rozpálil doběla. Ani jsem nevěděla, co dělám… Ubohé zvíře jenom zavrnělo, když jsem jej přibalila do bratrova kufru. Táhni, zmetku!
A teď tu pláču, vzpomínám, jak jsme se mazlili, jak jsem ho škádlila taháním za ocásek a jak je z něj teď v tom nákladním prostoru dopravního letadla kus chlupaté zmrzlé koule.
Snad se nebudou v Egyptě zlobit, když mi ho tam pak naši pohřbí v písku jako mumii.

Papírová holubice

15. května 2012 v 0:52 | nohavrukavu |  růžové pero <3
Prý "piš"… Tak píšu! Píšu protože si to přeješ, ale taky protože to asi opravdu potřebuju… Jak jinak bych se odpoutala od toho čehosi, co mě svazuje? Jenom psaní na to platí. Píšu, co mě právě napadá, tak mi promiň, že to asi budou nehorázné blbosti - ale varovala jsem tě.
A ty moc dobře víš, že se mi stýská, vždyť je to zhruba dvě a půlminuty, co jsem ti to napsala. I včera jsem ti říkala, jak moc se na tebe těším. Ale víš co? Kašlu na to, už mě to prostě nebaví. Pořád sledovat tvoji zaneprázdněnou kytku, jak občas zabliká a kydne mi po rozkliknutí před oči pár ubohých písmen. Já vím, jsou to písmena od tebe, věty vyťukané tvojí milou rukou, ale přesto… Jsem asi nějaká rozmazlená nebo co. Je mi to málo.
A víš, co teď udělám? Sleduj.
Vezmu bílý papír… ale tužku nechám ležet. Ne, už žádné dopisování, toho bylo až až. Propisku nepotřebuju. Začnu prostě jenom ten čistý a nepoznamenaný arch skládat. Pomalu si promyslím každý pohyb rukou, pohladím každičký nově vzniklý záhyb a při tom si nejsem jistá, jestli myslím více na tu věc nebo na tebe, miláčku. Možná si všechno, co bych ti chtěla sdělit, neslyšně šeptám - nebo mi to jenom hraje v hlavě. Kdo ví… Bohužel tady nejsi, aby ses mi za tu roztržitost smál a já tak zjistila, jak je to doopravdy.
Každopádně, všechny moje vzkazy, myšlenky a mlčenlivé volání po tvé dechem zdvihající se hrudi, se pevně vtiskávají do papíru, který z takového působení dostává nádech krásně pastelových barev. Malbu, kterou jsem pro tebe na zdánlivě stále čistý papír vytvořila tajemným štětcem lásky, můžeme vidět jenom ty a já.
Hotovo.
A teď stačí poskládanou holubici vypustit oknem ven. Zachvěju se strachem, když s ní závan krutého větru dnešního studeného počasí zacloumá a odnese bez rozloučení pryč. Snad ti tedy k pochopení všeho bude stačit to, co s sebou už nese…!
Letí vysoko, neslyšně a nepozorovaně, pod dohledem opatrovnických pohledů všelijakých patronů zamilovaných. Letí nad krajinou, napříč kterou bych já jinak uháněla supícím vlakem rovnou za tebou. Kdyby to šlo.
Už je mi jasné, že je konečně u tebe. Je hluboká noc, ruší ji jen zářící pouliční lampy, ale nevadí. Pomáhají aspoň tomu kusu papíru zmítajícímu se ve větru, aby našel správné okno.
Slyšíš to?
Poslouchej, jak tam venku šustí a vzkazuje ti zprávy ode mě…


Daleko.

11. května 2012 v 22:52 | nohavrukavu |  Stěžuju si svému stínu...
Láska je krásná, to můžu potvrdit všem snícím dvanáctiletým holčičkám. Patnáctiletým dívkám odkývám, jak krásné je milovat někoho se vším všudy, prožívat plnohodnotný vztah. Sobě si povzdechnu, jak je to někdy na provaz.
Chtěl jsi, abych napsala o lásce, co hory přenáší… Ty můj blízký vzdálený - jaké to je? Vždyť víš. Jsi ode mě ty stejně daleké čtyři stovky kilometrů, jako jsem já od tebe. Prostor mezi námi je posetý troskami vzdušných polibků, které ti večer co večer posílám v domnění, že tě pohladí po tváři, až jednou dorazí tam někam… k tobě.
Blbost, blbost, blbost! Sentimentální blbost, předvečerní snění, snaha zabít stesk. Pošetilost, dětinskost, trapnost. Marná snaha, čekání. Těšení. Stýskání. Tiché volání. Hlasité volání. Volání si. Po něm radost a pak zas ten stesk. Prázdné dlaně, oschlé rty, pomalý tep.
Kdy už…?
Za pár dnů.
Hodin.
Minut.
Už? Už…?

Radost. Štěstí. Smích v tvém objetí. Plné dlaně, vlhké rty a zběsilý tep. Teď jen zastav čas.

GELOVÁ GENERACE

16. dubna 2012 v 23:01 | nohavrukavu |  Pár písmen...
Víte, co si myslím? Čekají nás zajímavé časy. Nevídané zážitky, ohromující věci! Tedy, nemyslím zítra nebo za týden, ale představte si třeba takové mlhavě se rýsující období někdy po roce 2050…
…Vzduchem plují po jakýchsi polovirtuálních dálnicích nečoudící hyper aeromobily, na zemi roste módní puntíkovaná tráva a stromy jsou zakázány kvůli nějakému extra ekologickému supervýzkumu. Nejbohatší třídou naší modré - zelené - blikající planety je potomstvo Billa Gatese a pak stále se zvětšující skupina environmentalistů.
Úžasné bude, až se některý z vědců nechá inspirovat tímto článkem a vymyslí způsob, jak nejefektivněji ochránit naše stále ještě vnějšími vlivy poškozované tělo. Úplně to vidím! Lidé přestanou utrácet za oblečení. Pryč s přízemními kostýmky! Prada, Louis Vuitton i Armani vymizí z povrchu zemského a už ani vnučka dnešní wikipedie nebude považovat za zajímavé se o nich zmiňovat. Prostě uložíme své nahé tělo do výživného gelu. Celý svůj dvou set letý život v něm strávíme ponořeni - spokojení, oholení, spící. Jenom nějaký čip v mozku se bude starat o to, aby svět nezůstal prázdný. Přes hologram pošle naše tělo do ulic, takže zatímco si budeme hovět v regeneračním roztoku, naše stíny se budou honit po ulicích, chodit do práce a na rande, hltat výživné želé v restauracích…
Možná se jednou za rok probudíme doopravdy, všichni se sejdeme na nějakém společném "plese příšer", nachytáme tam pár opravdových modřin a zase se ponoříme do vší té přísné netečnosti.
Řítíme se do propasti čiré absurdity, kterou může zasypat jen hromada lidské lenosti nebo možná ještě suť planety Země vybuchnuvší 21. 12. 2012? Ne, jen mám bujnou fantazii. Doufám!!

Terapie

3. dubna 2012 v 1:42 | nohavrukavu |  růžové pero <3
Rychle ještě doběhnu do kuchyňky umýt hrnek od horké čokolády. Opravdu by nebylo dobré, kdyby to mělo celý víkend přisychat. Čas už pomalu začíná tlačit, naštěstí jsem se sbalila dříve a teď toho nemám moc. Ještě vyhrabat z pod postele skripta do pedagogiky, ať si to můžu aspoň přečíst.
Pustím se na poslední chvíli do zběsilého rozmotávání šňůr od nabíječky telefonu a sluchátek, když si uvědomím, že vlastně potřebuju obojí a této nevděčné práci se můžu věnovat až posléze - a více v klidu. Hlavně je tu nenechat. Bez sluchátek by to prostě nešlo.
Na stole nechám načmáraný vzkaz pro kluky - zalijte tu kytku na parapetu! (stejně si ho nevšimnou nebo sem v horším případě za celou dobu ani nedorazí), popadnu u dveří přichystaný pytlík s obsahem odpadkového koše a zamknu byt na dva západy.
Na tramvajovou zastávku to mám sice tak dvě minuty, ale já stejně mířím radši na metro. No jo, doteď mě to neomrzelo… Vždycky jsem byla nadšená z vlažného vzduchu proudícího před uhánějící soupravou vlaku, který holkám cuchá vlasy, babičkám vnáší do tváře nelibost kvůli průvanu a děti nutí natahovat ruce a ty jemné proudy umělého větříku chytat. Existovat v přeplněném vagonu s ještě přeplněnější krosnou je sice o něco méně radostné, ale utěšuju se tím, že v tramvaji by to o nic lepší nebylo.


"- Ukončete výstup a nástup…"
Nechám se unést davem ven a pěšky vyhopsám schody nahoru.
Hala hlavního nádraží je takto ráno vysloveně jako síň v samém středu obřího mraveniště. Šikmoocí dychtivci už otáčejí objektivy maxifoťáků, aby byli nachystaní zachytit kdejaký kout Prahy. Umořená mamina pohlavkuje synka, ať se proboha v tom nose nerýpe. Jakýsi kluk něžně odhrne holce pramen vlasů z obličeje a vlepí jí milou pusu na lícní kost. Odvrátím se.

Po dlažbě ševelí kolečka cestovních kufrů, klapou podpatky jarních balerín nebo vysokých polobotek… každý mluví, někdo spěchá, někdo bloudí, někdo bloumá…
Koupím si jízdenku a stoupnu si do díry pod secesní výmalbu nade mnou. Nevědomky se opřu zády o reklamní billboard na zdi za mnou a dál pozoruju ten cvrkot.
Jsem trochu nervózní. Vzpomínky mi běží před očima. Není to nic moc příjemného, i když jde stejně o záležitosti celkem milé… Přesto.
Domluvili jsme se včera přes chat vlastně úplně nečekaně. Nechtělo se mi jet z Prahy samotné, a tak jsem se jej při jednom z našich občasných vlažných rozhovorů prostě zeptala, jestli taky nemíří domů. No a on… shodou okolností míří, takže máme naplánováno potkat se tady pod Fantovou kavárnou. V devět nula pět. Uvidíme se po těch divných pěti měsících poprvé tváří v tvář. A proto jsem nervózní, proto mám hlavou jako v lisu, proto se mi potí ruce a připadám si už jak maniak. Proto si teď uvědomuju všecku tu zběsilou krásu Prahy. Snažím se nějak uklidnit.
Je dvanáct minut po deváté a Honza nikde. Vzhledem k tomu, že vlak odjíždí za pět minut, ruce se mi přestávají klepat a já si oddechuju. Asi to nestihl nebo prostě zapomněl, nenašel mě, nechce mě vidět… Neuvidíme se. Ta společná čtyřhodinová cesta domů byl špatný nápad, který naštěstí zůstane nerealizován.


Takto uklidněná doklusám na nástupiště, s namáhavým vyfouknutím vystoupám s těžkou krosnou do vagonu po ukrutánsky vysokých schodech a málem mě klepne, když hned za mnou přisupí Honza s plnou pusou omluv.
Nestíhal. Samozřejmě, nezměnil se. Nutí mě to k pousmání, ale ovládnu se.
Nasadím lhostejný výraz a jenom brouknu, že to nevadí.
Je mi jasné, že se cesta povleče. Mlčky hledím za mizící metropolí a už se těším zase zpátky. Co doma…
Nebavíme se nejprve o ničem, až potom v tunelech kousek za Prahou nadáváme na nepříjemný pocit zalehlých uší. Pak zas nic. Sleduju jeho visící bílou bundu s kostičkovaným vzorem černé barvy. Krátké vlasy má rozcuchané, prostě asi nebyl čas. Ale brýle má samozřejmě vyleštěné, toho si všimnu hned. Pozoruju, jak za pár minut odloží i tu mikinu a ze zelené krosny vytáhne iPod. Chvilku v něm listuje, ale myslím, že to dělá hlavně aby něčím zaměstnal ruce.
"Jak se ti vlastně daří?" Začne otázkou, když už je ticho trapně hmatatelné.
"Jo, líbí se mi tu," odpovím neutrálně, přejedu ho znovu pohledem a zase mlčím.
"Já si taky nemůžu stěžovat. S Adamem už nejsem na pokoji, odstěhoval se nedávno k té svojí Zuzaně, tak tam mám konečně klid…"
Nevzdává se. Ocením to tím, že se do hovoru zapojím aktivněji.
"No tak to se nedivím, pamatuju si, jak jste si lezli na nervy… Já jsem na privátu s těma třema klukama, jak jsem říkala - a taky se to docela dá. Vlastně se s nima docela dobře bavím," zasměju se a sleduju, co to s ním udělá. Nic. Jak jinak. Proč by taky?
"Vycházet s člověkem, se kterým bydlíš, je hodně důležitý," pokývá hlavou namísto řezavého komentáře, který bych možná uvítala o něco víc. Vyprovokuje mě ten jeho klid.
"No tak určitě. Asi to Adam věděl taky, tak proto utekl," řeknu sice s uchechtnutím, ale drásavým tónem.
"Spíš se k sobě už chtěli nastěhovat…"
"A proč sis k sobě nenašel někoho dalšího?" Útočím dál. Zamračí se.
"Nemám tu potřebu. Aspoň nemusím poslouchat blbé řeči toho druhého," setře mě suše. Je mi jasné, že na Adama teda nenarážel. To mě dopálí a já se začínám rozjíždět stejně jako vlak, který právě opouští nástupiště nádraží Praha - Libeň. Útočím však chabě, což vím a rozehřívá mě to tím pádem ještě víc.
"Myslím, že tvoje řeči taky dokážou člověka pořádně štvát," pokrčím rameny a doplním: "Nebo nudit. To lepší atmosféru moc nenavodí."
"O co ti jde?"
"O nic," štěknu umíněně.

Dlouho mlčíme. On se dál hrabe v tom svém iPodu a dělá, že se nic nestalo. Já ale mám co dělat, abych nezačala neuroticky houpat nohou v kotníku. Vytáhnu skripta a dělám, že hltám rámcové vzdělávací programy. Ve skutečnosti ani nevím, že zhruba půl hodiny hledím zrovna do této kapitoly a už vůbec si neuvědomuju, že bych aspoň mohla obracet stránky, pokud nechci vypadat jako nevzdělavatelný tupec nebo v horším případě jako… jako to, co teď vlastně jsem. Odkašle si, já odtrhnu oči od textu.
Překvapí mě tím, co řekne:
"Já myslím, že tě žere nevědomost, co? Nevíš, jestli si teď na ten prázdnej pokoj nezvu nějakou slečnu. A já ti řeknu, že jo! Že se neléčím z našeho vztahu jako nějakej poustevník! - To's chtěla vědět? Jsi naštvaná, protože jsi to tušila a sama sis k sobě zatím nikoho nepustila!"
Mlčím. Co to do něj vjelo? Takhle se vytáčet normálně nenechává. A co si to vůbec -
" - Co si to vůbec dovoluješ?" Vyjedu na něj očividně nadmíru popuzená.
"Já? Já se s tebou snažím normálně bavit! Tak se teda konečně vidíme a mě štve, že se nedokážeme chovat jako dospělí… To jsou zase ty tvoje nálady, nemůžeš aspoň předstírat zdvořilost, než se to mezi náma srovná?" Vmete mi do tváře.
"A co chceš rovnat? Vždyť jsme se rozešli úplně normálně bez jakýchkoli komplikací. Jako dospělí lidé!" Prsknu ublíženě při vzpomínce na náš rozchod…
Přestalo nás to spolu bavit. Dostala jsem se na Karlovu univerzitu a my si byli konečně nablízku… Najednou jsme nemuseli čekat na víkendy, kdy se odtud tenkrát můj Honza vracíval domů na Moravu dát mi aspoň pusu. Těšívali jsme se na sebe a litovali času tráveného odděleně. Ale jakmile jsme spolu v Praze začali být každý den… Šlo to celé do háje. V klidu jsme si řekli ahoj a mrzelo nás to tehdy snad jen trochu. Bylo to zvláštní a na to, co jsme mezi sebou dříve mívali, až moc neosobní. Tak proto teď asi ten odstup.
"Nevím, co se to s tebou stalo," špitne Honza vyčítavě.
"Co by se se mnou mělo dít? Prostě mám taky jednou špatnou náladu, tak to někdy je. A ty taky nejsi zrovna milej, tak mi nemáš co vyčítat."
"Proč se hádáme, když už vlastně o nic nejde?!" Vypálí netrpělivě.
Když už o nic nejde. To je pravda. Proč mě to tak rozhodilo?
Všimnu si, že stojíme. Kolín.


Zas takové teplo není! Přece jenom je duben a takové aprílové jaro musí člověk umět zvládat. Studený větřík mi foukne do tváře. Na holých pažích vyskočí chloupky jako varovné bodliny dikobraza. Nepřibližovat se!!
AHOJ, TAK NAKONEC NEDOJEDU, TENTO VIKEND MI TO VŮBEC NEVYCHAZI. J.
Odešlu zprávu domů a ani ne za dvacet minut už sedím v dalším vlaku. Mířím zas do té překulturněné Prahy… uklidit si ten teď už nejspíš oschlý hrnek.

Přemýšlím, jestli mám cestu zpátky na privát absolvovat tramvají (natruc), ale nakonec klápu po svých. Aspoň mi tak lépe oschnou kapičky v koutcích očí a vychladne mi hlava. Myslím totiž, že na tohle už by vánek v metru nestačil.
"Čau, sladká Horalko," překvapí mě Filipův hlas, nemůžu ale poznat, odkud vychází. On mě poznal asi podle tlumeného nadávání, když jsem si v malinkaté tmavé předsíni skopla malíček o roh stěny. Já jej nakonec objevím pod mým stolem.
"Tak jsem se odhodlal a konečně ti měním ty zásuvky," zahuhlá přidušeně.
"To je dost," zabučím nevděčně, zahodím krosnu a pro úplnost uklidím ten zpropadený hrnek, než se svalím na postel.
"Špatná konstelace hvězd, vysoký ú-vé záření, blbá poloha měsíce - dáma má krámy?" Zasměje se, když zahlédne mou zborcenost.
"Všechno dohromady až na ty hvězdy, měsíc, ozonovou díru a díkybohu i krámy," odvětím pohřebním tónem.
"Ú-vé záření," opraví mě. A hodí mi na břicho hašlerku. Nesnáším je.
"Dík, nesnáším je. Ale záření by bodlo. Jsem bledá jak nějaká jeptiška." Melu blbosti.
"Kecy…! Já mám barvu úplně stejnou jako ty a pokud tvrdíš, že jsi jak jeptiška, právě jsi mě nehorázně urazila!" Vykřikne skoro pateticky. Už se musím smát.
"Kde je Tomáš?" Zeptám se po druhém spolubydlícím.
"Nahání turistky," mrkne pobaveně. Tomáš si sehnal brigádu v Muzeu sexu kousek od Staroměstského orloje. Stojí u vstupu a kontroluje tam já nevím co. Asi zadky informacechtivých návštěvnic.
"On jediný z nás se o sebe dokáže pořádně postarat," vzdychnu zase smutně.
Chce to nějaký lék. Chce to pozvat si taky někoho do postele a nevzpamatovávat se z toho vztahu jako… jeptiška.
A tak se dotknu ukazováčkem knoflíku Filipovy košile. Až teď si všimnu, že ji má zapnutou o knoflík šejdrem.
Milé. K sežrání!

Jak dlouho jsem na sebe nenechala sáhnout?
Prohnu se v zádech, zakloním se, nahnu zpátky o malinko blíž k němu a rukama zůstanu opřená o postel. Nohy skrčené jako při posedu na turka. Pohled přímo do jeho očí.
Ťukne mi prstem zespod do brady. Malinko si olíznu ret a sklopím oči. On mě ale stejně znovu donutí podívat se do těch jeho modrých tím, že mi tvář zvedne zpátky nahoru. Ukazováčkem sjede po krku k lemu růžového trička, obkrouží oblouk výstřihu a přes klenutou bouli mého špičatícího se ňadra sjede až na břicho.

Při líbání už nezavírám oči, jako jsem to dělávala s… Jak bývalo mým zvykem.
Hledím do modrých očí a užívám si ty pocity. Hledím do zelenajících modrých očí. Třu svůj nos o jeho, jako jsme to dělávali s… o Filipův nos něžně třu ten svůj. On cestuje jemnýma rukama pod mým tričkem, osvobozuje moje malé upoutané vězenkyně a pomalu je laská rty. Trvá to snad hodiny, než se odhodlá sáhnout na knoflík mých riflí. Ty jeho jsou už dávno k prasknutí, a tak ho dál netrápím, a aniž bych se zdržovala tričkem, rozepnu mu kalhoty a svoje mu vzápětí ještě pomáhám stahovat. Napůl ležím opřená o chladnou bílou zeď, celá nahá, napjatá a očekávající sleduju, jak se schyluje k tomu nejkrásnějšímu, co můžu s Honzou prožít. A skutečně Filip líbá úžasně.


Tak takhle se léčí srdcebol? Kdybys, Filipe, věděl… Honzo… Nepřestávej!

Jak se mě dotknul odchod Václava Havla

3. dubna 2012 v 0:34 | nohavrukavu |  Pár písmen...
Myslím, že mnoho lidí si stejně jako já ještě stále bez problému vybaví pomalou melodii rozvážného hlasu spíše zdobeného než hyzděného charakteristickým ráčkováním. Melodii hlasu bývalého prezidenta Václava Havla.
Zlí jazykové by celou záležitost ohledně této osobnosti našich novodobých dějin mohli označit za něco jako "českou frašku": nejprve dejme tomu obyčejný, odmítaný a v dané době problémový pisálek absurdních kusů jednoho dne nadchne dav, který ho pak zvolí prezidentem. Ale někteří už takoví obyčejně neobyčejní jsou, takže potom asi také lehčeji strhávají ty davy, které je pak volí dvakrát po sobě hlavami státu, a které nakonec pláčou, když tyto hlavy odcházejí.
Sama jsem za svůj zatím krátký život zažila asi tři Havlova stěžejní odcházení. Avšak když v roce 2003 opouštěl Hrad, snad jsem to zaznamenala - ale neřešila. Byla jsem dítětem ve třetí třídě a my si tedy nejspíš s paní učitelkou povídali, proč se změnila tvář pána nad tabulí.
Ani druhé Odcházení Václava Havla mou duši nijak nepotrápilo, jeho jediný a poslední film jsem zatím neviděla. Když se ale koncem minulého roku v médiích objevila smutná zpráva o definitivním odchodu této respektované osobnosti, nemohlo mě to nezasáhnout a nutno přiznat, že tentokrát už jsem po kapesníku šmátrat musela…
Při mlčenlivém sledování záznamů ze smutečního ceremoniálu jsem se totiž najednou musela sama sebe ptát, jestli nám tady vůbec zůstal ještě někdo podobný. Nějaká opora, která by v případě nouze dokázala rozezvonit klíče tisíce lidí, riskovat vězení kvůli podpisu listiny bojující za spravedlnost bytí, anebo prostě jen roztleskat americký kongres i přes svou mizernou angličtinu. Nikdo takový mě zkrátka nenapadá, jako by mě jinak bez rozmýšlení napadl právě Václav Havel. Vím, že když jsem tehdy seděla před televizí s novinami v hrsti a sledovala smuteční obřad, nashromáždil se ve mně jakýsi pocit nejistoty a strachu, kdože nás tedy případně v krušných chvílích zachrání - nás, malé české občánky. Rejpalové možná podotknou, že Havel za revoluce ani později nebyl jediným, kdo bojoval, ale přece jen… to on se nakonec stal tím hlavním, kdo naši demokracii vypiplával a důstojně nás při tom všem počátečním chaosu dokázal reprezentovat ve světě. Ukázal, že nemíníme zůstávat i nadále o deset kroků pozadu. Výrazně napomohl tomu, abychom se mohli zase postavit na nohy… Převážil těžiště naší středoevropské zemičky z východu na západ… Myslím, že takto poslepoval naši čest.
Tak snad není v Čechách všem Havlům konec!

Kam dál