Únor 2011

Moje ctěná kariéra

27. února 2011 v 18:52 | nohavrukavu |  růžové pero <3
Bývala jsem normální holka. Mívala jsem starosti kolem školy, nerada jsem myla nádobí a nesnášela rodinné vycházky. Hádala jsem se a následně usmiřovala s rodiči i kamarády.
Snila jsem… Když jsem si představovala, jak bude vypadat můj životní partner, nápadně se podobal mému otci, tedy aspoň charakterem. (Samozřejmě jsem z toho seznamu vystřihla kousání nehtů a podobné hrůzy, a naopak přidala něco navíc - ale… je to snad zakázané??) Říkala jsem si, že můj budoucí miláček, manžílek… bude chytrý. Že bude mít jakýsi osobitý smysl pro humor, bude cílevědomý, přiměřeně ješitný a věčně si nepamatující důležitá data - což nevadí, nemám ráda sentimentální uslzené muže.
Psala jsem si deník, který postupem času absorboval všechny moje sny, plány, starosti, první milostné zážitky… A spolykal hektolitry mých hořkoslaných slz.
A proč bych si vlastně nemohla psát deník i teď? Proč mě to nenapadlo dřív? Tohle mi snad nezakáže
Začnu asi tímto…
Kánon ideálního chlapa, který jsem si tehdy ve třinácti sestavila, se změnil o sto osmdesát stupňů ve chvíli, kdy jsem se rozešla s mým prvním klukem Petrem. I když byl chytrý. I když byl vtipný - a ty jeho vtipy měly dokonce příchuť originality! Věděl přesně, za čím jde. A potřeboval pochválit. Zapomínal, kdy se slaví Valentýn, že je první květen, a že mám narozeniny. U filmových happyendů se chytal za hlavu. Ideální? Normální chlap pro život? Ne. Měl taky jiné vlastnosti, se kterými jsem se při svém snění vůbec nezabývala: byl vznětlivý a žárlivý.
Když mě zmlátil poprvé, odpustila jsem mu asi do dvou dnů.
Když má trpělivost konečně přetekla, byli jsme spolu už tři roky. Bylo mi osmnáct. Rozhodla jsem se radikálně změnit svůj život. Opila jsem se. Přestala jsem se věčně snažit být tou milosrdnou pečlivkou…
… a škola šla do sraček. Rodiče nechápali, co se děje. Návštěvy u psychologa. Pche! Co ta uhuhňaná nána mohla vědět o mých problémech! Jak mi mohla pomoct?! Žvatlala pořád ty svoje kreténské kecy okolo krize dospívání a já jsem ji s klidným výrazem posílala… no, tam. Z oblíbené slečny studentky, nadějné kandidátky na studium medicíny, se rázem stala kopie třináctiletého spratka zmítaného pubertou. I když jsem do té doby měla jediného kluka, po rozchodu s ním jsem si natruc začala užívat i s několika zároveň. Noví kamarádi mě naučili, jak se protloukat světem lidí s kapucemi, světem lidí, kterým pomalu tráva trčí z kapes, a kteří si vydělávají tak trochu jiným způsobem, než jsem to znala doposud.
Prožívala jsem týdny naprosté euforie se svým dalším klukem - "božským" Robertem. Zhulení jsme byli snad nepřetržitě. Možná proto mi byla ukradená Robertova záliba, úchylka: zbožňoval sex na neobvyklých místech. Říkám "sex", i když jsem byla zvyklá s Petrem používat jenom slovo "milování". Tohle nebylo to krásné oboustranné prožívání plné lásky, jaké jsem znala před mým blázněním. Mozek zahalený v šedé mlze, oči rozostřené… a já byla přímo při tom ohromena strašným paradoxem! Byli jsme u sebe přece tak blízko, jak nejvíc to jde, ale zároveň každý jinde! Naše falešné orgasmy na zapadlé autobusové zastávce, ve skladišti porcelánových talířků nebo na střeše vraku nějakého trabantu…
Ani jsem si neuvědomovala, že jsem najednou dole. Když jsem odešla z domu, byla jsem na sebe hrdá - přece jsem se osamostatnila! Občas jsem spolu s Robertem "využila příležitosti", jak jsme tomu říkali, a bylo zase na pár dní vystaráno. Z těch peněz jsme si nakoupili hlavně další svinstvo, nějaký ten rohlík a většinou to stačilo i na příspěvek na byt. Bydlelo nás tam asi deset. Byl tam kuchyňský kout, který kuchyň nepřipomínal, koupelnu, kde nebylo umyvadlo, jen lavor, který vždycky někdo někam vylil, když byl plný. Dva malé pokoje a nějaké matrace. Jedna rozvrzaná skříň. Půl roku mého života.
Po čase už Robertovi tráva nestačila, začal se sjíždět natvrdo. Víte, často uvažuju o tom, co si má člověk myslet o strachu. Říkám si, že kdybych tehdy při té záležitosti s Petrem strach neměla, vymanila bych se z jeho spárů dřív, a asi bych teď byla v naprosto jiné situaci. Že by byl tedy strach jako takový pro člověka negativní? Nemůžu zcela souhlasit, zažila jsem totiž i jinou situaci… Tehdy, když si Robert začal píchat pervitin, jsem dostala strach. Ta příšerná tráva mě ještě nestačila oblbnout natolik, abych se nedokázala vzepřít! Abych nedokázala cítit strach. Snad mi zachránil život.
Život??? Ale jaký?? Tento? Je to vůbec život? Život, ve kterém beru skutečnost, že mým osudem hýbou muži, odporní muži s odpornými choutkami a odporným rozkrokem, jako samozřejmost? No ano, po Robertovi jsem potkala dalšího…
Sotva jsme se znali. Věděla jsem, že se jmenuje Aleš, a že rozhodně není žádnej svatoušek. Skrz své brýle se zlatou obroučkou se podíval až dolů na dno mé studny problémů a hodil mi lano. Dlouhé lano.
Vyspali jsme se spolu snad okamžitě a já jsem si ani neuvědomila, že jsem právě absolvovala jakýsi přijímací pohovor. Rázem ze mě byla slečna Irene… nebo taky Steffie… Anebo Roxana… Jak kdo chtěl. Lépe řečeno: Jak kdo chce. Jsme s Alešem skvělej tým, jak říká. Vycvičil si mě, využil toho, v jakém stavu mě našel. Řekla jsem mu, naivka, co potřeboval, a teď mě drží v šachu. Nechala jsem se unést a uvěřila těm jeho podlézavým kecům. Vykvákala jsem mu o svém "dobrodružství s Robertem" všechno, včetně toho, že jsme kradli, abychom měli z čeho žít. A teď nemůžu nic. Když zkusím jenom trochu cuknout, smyčka, kterou mi Aleš nasadil kolem krku, se přitáhne. A co bych taky zmohla? Jsem vlastně bez prostředků, o všechno se stará on. Jenom stačí, abych denně prodávala své tělo. Abych se nechala osahávat od plešatých obtloustlých podnikatelíčků. Udělala jsem z toho nejlepšího, co člověk může se svým partnerem zažít, jen odpornou obchodní záležitost plnou hnusu a sebepohrdání.
Aleš pro mě představuje něco, co by se dalo nazvat milostným partnerem a pasákem dohromady. Samozřejmě po mě chce, abych se podvolovala také jemu! Kupuje mi krásné oblečení. Střeží mě jako oko v hlavě. Už čtyři roky jsem s ním tady v Německu a čekám, kdy přijde nějaká změna. Naděje.
Doufám, že někdy budu moci jít "do důchodu". Pak plivnu tomu vyděračskému hajzlovi do xichtu a odjedu co nejdál. Zaklepu na těžká klášterní vrata a do smrti se vzdám jakéhokoli doteku mezi mnou a mužem.

Lemra líná

26. února 2011 v 22:38 | nohavrukavu |  Můj milý deníčku - aneb Co je nového
Teda... já už jsem dlouho nic nenapsala...! Ale není čas! Pořád něco dělám. (i když to tak nevypadá!) :) Už od pondělí mám rozepsané něco na téma týdne (Sex), ale nedostala jsem se k tomu ještě blíž... - Takže tady nebudu vykecávat, že jo, a jdu pěkně rozkliknout word (protože tam se mi píše nejlíp) a nastává konec "lenošení"!!!

P.S. Dneska zemřel spisovatel Arnošt Lustig... Ještě nedávno jsem v rámci své ročníkovky přemýšlela, jestli ho mám kontaktovat, ale jelikož jsem věděla, jak těžce je nemocný, vzdala jsem to. Sotva jsem ho začala "poznávat" (četla jsem nedávno Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou), stane se tohle...
Tento pán mě zkrátka hodně zaujal - možná svým stylem, svým optimismem, možná moudrostí, která z něj vyzařovala (aspoň se mi tak zdálo, když jsem četla rozhovory s ním nebo jej viděla v televizi). Jsem také jakýmsi způsobem citlivá k otázce holocaustu a nacistických zločinů vůbec, a protože byl pan Lustig ve dvou koncentrácích a i přesto se z něj stal takový člověk (nebo právě proto?), strašně jej obdivuji...
Škoda!!! Opět jsme přišli o další významnou osobnost...!

Milovat...?

21. února 2011 v 23:53 | nohavrukavu |  růžové pero <3
Láska bolí, láska svírá,
láska pálí, láska sžírá…
Láska je cit nebezpečný,
láska je cit výjimečný…

Láska voní levandulí,
lidské smysly mate,
přijde k srdcím bez skrupulí…
Snad to také znáte!


Pusť si lásku do těla
a sleduj, co s ním udělá…
Pusť si lásku do duše
a ona ti ji rozkouše!

Nebo klidně vyžeň lásku, nech ji být!
Pak samotný tu budeš žít…
Jen podlehni, jen dej se zmást
a nech si zdravou mysl krást!

Láska bolí, láska sžírá,
srdce bez lásky však odumírá…



Cosi na mně zasvítilo a... asi se mi ROZSVÍTILO!!!

20. února 2011 v 21:23 | nohavrukavu |  Můj milý deníčku - aneb Co je nového
Právě mě napadl bezvadný námět na takový povídkový seriál, kterým bych se mohla zabývat!! Úplně mě to nadchlo, takže jdu do toho!!! Zakládám novou rubriku, ještě nevím název, ale to se doladí... Jenom jsem si řekla, že to tady napíšu, ať všichni ti četní (neexistující) čtenáři vědí, že se něco děje... (to bych tady mohla vložit nějakou větu, která by podtrhovala můj občasný smysl pro dramatično, ne?)

Takže... Hm - ehm... Dámy a pánové, přichází nová epocha tvůrčího psaní! Zajděte si k optikovi a nechte si tam naleštit skla svých okulárů, protože nový bestseller právě přichází!!!!!



...

???

Proč nikdo netleská? Jo aha. To jsem se zas jednou nechala unést...

Jedno páteční ráno...

18. února 2011 v 8:33 | nohavrukavu |  Můj milý deníčku - aneb Co je nového
Je pátek, ale já to ani nevnímám, protože jsou prázdniny. Na to, že máme volno, jsem dneska vylezla z poslele neobvykle brzo. Máme totiž psa, krásného berňáčka. Jmenuje se Arsa a každé ráno se dožaduje společnosti. Je zvyklá, že za ní vždycky někdo vstane (z 90% brácha - Arsa je hlavně jeho), proběhne se s ní a dá jí její obvyklou porci smradlavým granulí k snídani. No a protože můj bratr utrpěl těžkou újmu na lyžáku, který nedávno absolvoval (zlomil si jeho pravou levou ruku...), tak jsem nucena už týden svádět těžké boje se svým JÁ, abych mohla konat dobré skutky. Je to fakt něco záviděníhodného, vstávat v šest hodin, když jsou prázdniny a venku je totální humus. No, smůla.
Mimo to, že píšu tyhle nepodstatné blbosti na můj blog, taky ještě hledám spoje do Valašských Klobouk, protože je tam dneska koncert skupiny Nightwork. A já mám vstupenku. A holky, se kterýma mám jet, tam hodlají být příliš brzo - narozdíl ode mně. No... tak mi přejte hodně štěstí, potom napíšu, jak to dopadlo...

Něžné oči

18. února 2011 v 8:18 | nohavrukavu |  růžové pero <3
Včera jsem se vdala.
Všude kolem byla chvála;
říkali, jak nám to sluší velice
že k ženichově kravatě
ladí kytice,
že mám, co jsem si přála.

Něžné oči…

Kostel jakéhosi příbuzenstva plný,
Wagnerův pochod na varhany…
-          Ty ano…
-          Já ano…
a už jsme svoji,
už je dokonáno,
už můžem spolu do života vejít.


Hosté se pak baví velice,
a já v duchu vybírám našemu vztahu
jen ty nejrovnější silnice,
tu mou vysněnou dráhu.

Něžné oči…

Kolem nás se všechno točí,
když tu s tebou sedím
a jako v transu hledím
do tvých něžných očí.

Něžné oči, které lžou.

Ty, má lásko ze základky,
můj miláčku sladký…
Pořád se mi do snů pleteš!

Své ANO mi jen tak řekneš,
a pak si klidně zmizíš pryč!?
A cos mi nechal?
možná bol a žal,
však nejvíc asi hořký chtíč.

Kradeš mi myšlenky,
zatímco polibek chceš od Lenky,
nebo možná od Alenky,

co já vím?
Já pak jenom marně sním
že v tobě lásku probudím,
že tvoje náruč, že tvé rámě
jsou nachystány pouze pro mě.

Něžné oči, které lžou -


-          Lžou?! Lhal jsi mi?
Nabídls mi na dlani snad
své srdce?
Řekls, že budeš mít mě rád?
Ne, to já klamu sama sebe hluboce!
Sama vidím ty tvé oči nejněžnější
jako oči na světě nejprolhanější…

Moje oči, kterým lžu.

S přesvědčením tvrdohlavýho bejka

18. února 2011 v 8:12 | nohavrukavu |  myslím si...
Tohle je můj lednový pokus o fejeton - dřív jsem to sem dát nestihla (že by proto, že tento blog ještě neexistoval??)

                Za prvé: dieta. Být štíhlejší a tím také přitažlivější. Za druhé: více se věnovat škole a povinnostem a nesedět pořád u internetu. Za třetí: nenechat svou vůli, aby si dělal, co chce, ale aby naopak zařídila, aby oba předchozí body byly hladce splněny. Tak. A obvyklé předsevzetí na nový rok mi může začít vrtat hlavou.
            Minulý rok jsem si sice předsevzala, že už příště žádné hloupé předsevzetí řešit nebudu. To sice o něčem vypovídá, ale… Musím jít za svým cílem hlavně tvrdě a neústupně, jako býk proti rudému kusu hadru. Je to výzva. Snad to taky znáte, ne?
            No ale… ono se řekne "předsevzetí". Jenže co dál?
Existuje plno časopisů, které poskytují zaručené rady ohledně těchto novoročních nepříjemností. Ale články jako: "Dieta: krok za krokem", nebo "Hubněte snadno a rychle", anebo taky "Tělo jako hollywoodská star", mě prostě nepřesvědčily. Nebo snad máte jiný názor? Podle mě jsou to prostě jenom životu nebezpečné žvásty. A hledat další rady na internetu? Předem bych tím porušila bod číslo dva. A knihovna? Odborná literatura? To už by možná šlo, takže snad později…
Onehdy moje kamarádka, snažíce se o stejný výsledek jako já teď, naštvaně podotkla: "Kdyby aspoň hubnoucí trpitel nemusel zobat zrní a jiné podobně hrůzu nahánějící produkty!" Přesně! Ale vepřovou dietu ještě nikdo nevymyslel.
            Radši se rozhodnu začít spíše druhým předsevzetím: otevřu sis sešit. Ale takové učení, to je obrovsky nudná záležitost! Člověk si cpe do hlavy věci, které vlastně nakonec ani nevyužije. Někde jsem slyšela, že mnohdy až 60% informací určených otupělým mozkům žáků středních škol nebude doopravdy v budoucnosti potřeba. A z toho ještě nejmíň polovina ani do křížovky! Jak smutné, že?!
            Znovu zabořím nos do sešitu. Ó, jak museli mít všichni ti vědátoři, panovníci a kdo ví, kdo ještě, pevnou vůli! Myslím, že kdyby byla pevná vůle dostatkovějším zbožím, máme mezi sebou o něco víc machrů.
            Najedou se ztratím v džungli písmen, koulím očima a hledám cestu ven. Ale: past. Domácí úkol: najdi na internetu… Zase, zase! Zase ten internet! Je všude. Člověk nedokáže bez toho internetu ani napsat pár vět do domácího úkolu!
Ale než si pořádně uvědomím, co vlastně dělám, už mám otevřené virtuální okno do zahrady jménem Facebook. Mail. Google. A tam všude vidím trendy štíhlá těla! Kdyby tahle móda nebyla, mám o jedno předsevzetí míň! K tomu všemu se stane ta nejhorší věc: při brouzdání internetem dostanu ještě ke všemu nepřekonatelnou chuť na něco sladkého. Na čokoládu. Nebo aspoň bonbon. Sladký džus… Musím si postěžovat na facebook…

            Co z toho vyplývá? No, že bejk asi teda moc tvrdohlavej nebude…

Druhá strana mince

17. února 2011 v 23:18 | nohavrukavu |  Pár písmen...

                Probírala jsem se teď nedávno ve svém starém zeleném kufříku s Ferdou Mravecem, v blbostech, které si nechávám na památku. Narazila jsem na staré číslo Pokroků - útlého bystřického plátku, do kterého jsem krátký čas ještě na základce přispívala. Tady je článek, který jsem tehdy napsala (bylo mi čtrnáct). Podotýkám, že není pravdivý a postavy v příběhu vystupující jsou smyšlené. Ale ovšem, něco mě inspirovat muselo…
               
                Konečně procitnu z lehkého spánku a úlevně sama pro sebe vydechnu. Ještěže je sobota a já nemusím do školy… Tíží mě špatný pocit, černé svědomí mi nedalo celou noc spát. Jsem totiž tak sama! A přitom tomu bylo ještě nedávno přesně naopak…
                Už na prvním stupni jsem patřila mezi vůdce celé naší třídy. Já jsem byla ta obletovaná, já byla středem pozornosti, se mnou se chtěli skoro všichni kamarádit. Mezi těmi, co mě neměli moc rádi, byla také drobná hnědovláska Kája. Už tehdy byla moc pěkná holka a já jsem jí záviděla, přestože jsem dobře věděla, že nemám důvod. Můj vzhled je podle mě dost dobrý, ale nemohla jsem si pomoci. Ty její kudrnaté kadeře a velké mandlové oči mě z neznámého důvodu drásaly.
                Ze začátku jsem podvědomě toužila být její nejlepší kamarádkou. Byly bychom silná dvojka, říkala jsem si. Ale ona nechtěla. Asi jí vadilo mé afektované chování, protože ona sama je taková dobrá duše. Výrazná, ale v pozadí. Nikomu se nesnažila vědomě ubližovat, ani mě ne, i když jsme se v lásce moc neměly. Prostě mě ignorovala a já to nemohla přenést přes srdce. V obležení kamarádek jsem na to sice zapomínala, ale přesto se občas bohužel ta nepříjemná pravda vracela.
                Až v šesté třídě, jak se říká, ledy povolily. Přestaly jsme se stranit a pomalu se naopak sbližovaly. Trávila jsem s Kájou najednou moc času, ale zanedlouho jsem cítila, že se mezi nás vkrádá nějaký problém.
"Nelíbí se mi, jak shazuješ ostatní, aby ses nad nimi potom povyšovala. Určitě se ti to jednou vymstí," řekla mi jednou. Podobných narážek přibývalo a já jsem zaháněla svůj provinilý pocit tím, že jsem zraňovala i Karolínu. Chtěla jsem ji asi potrestat a umlčet. Samozřejmě, byla to blbost, ale já se s  hrdou Kájou rozhádala úplně. Teď už se se mnou nebavila oprávněně.
                Naše zmařené přátelství mě moc mrzelo, takže možná proto jsem Káju nenechala na pokoji. Z menších hádek vzešly větší a z přátelství se stala čirá nenávist. Chtěla jsem tu bezchybnou holku, která pomalu, ale jistě přebírala moje postavení ve třídě, zdeptat. Ano, tak jsem byla hloupá a zlá…
                Bylo to jen mezi námi. Neničila jsem ji fyzicky, ale citově, a to pro ni bylo očividně horší. Z pilné žačky se tak stala roztržitá hromádka nervů bez motivace. Tu se k ní dostala nepravdivá zpráva, že její matka byla viděna s milencem, tam se jí stala nepříjemná věc s mobilem, když jí z internetu chodily potupné sms zprávy… Jednou dokonce, bylo to na lyžařském kurzu, ji čekalo nepříjemné překvapení v podobě nepravidelně zkrácených vlasů.
                A za tím vším jsem stála já. Byla jsem nenápadná a opatrná, nikdo nic nevěděl. Myslím si, že Karolína ze začátku tápala, ale stejně na to přišla. Dodnes mi vrtá hlavou, jaktože to vydržela skrývat tak dlouho a proč si to nechávala líbit! Raději lhala a vymlouvala se na různé věci. Jednou to ale na povrch muselo vylézt. Chodili jsme do osmé třídy, když už to konečně nevydržela a svěřila se své nejlepší kamarádce Monice. Zprvu se mi taky ulevilo, protože jsem ze samých výčitek už nemohla dál. Svým přiznáním však Monika poštvala (nejspíš i nechtěně) celou třídu proti mně. Zkusila jsem si, jaké to je být ta nejposlednější, odstrkovaná. Dosud mě hodně lidí nemá v oblibě, protože Kája kvůli mně byla na pokraji zhroucení. Všechny moje intriky, lži a špatnosti se obrátily proti mně. Teď jsem já bez pořádného přítele a podpory a do školy se už vůbec netěším.
                Vím, že to, co jsem udělala, je hrozné, a vím, že si to musím pořádně "vyžrat". Nikdo mi to neoplácí tak, jak jsem ubližovala Karolíně já, přesto trpím jako pes. To já jsem potrestala sama sebe svou špatností. Poznala jsem obě strany mince šikany. Má vlastní krutost padla na mou hlavu. Taky mě zdrcuje vděčnost, že to nikdo nehlásil rodičům nebo učitelům. Jsem jim vděčná, ale to je mi proti srsti.
                Je zlé okusit na vlastní kůži přísloví: "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá". Ale je to taky spravedlivé a já už to vím. TEĎ UŽ TO VŠECHNO VÍM.
smutná holka

Sen

17. února 2011 v 20:46 | nohavrukavu |  růžové pero <3

Lampa zhasne
a já jdu spát.
Přeji si sny krásné,
jaké se jen mohou zdát.

Oči se pomalu zavírají,
víčka těžknou…
Hvězdy se rozjasňují
-já najednou vidím tvář pěknou!

Kdo jsi, princi s krásnou tváří?
Kdepak ses tu vzal?
Líce mi z toho všeho jenom hoří…
-Cos mi to teď pošeptal?

Můžeme spolu projít světa kraj
-a ty, rajská hudbo, nám k tomu štěstí hraj!
Tak loudáme se loukou
ruku v ruce,
smějeme se motýlu,
co přistál mu na paruce.
Jako bych tě stovky let znala!
Své srdce jsem ti dávno dala…

Najednou se naše kroky zastaví.
Dívá se na mě a tím pohledem mě pohladí.
Jeho rty od mých jsou centimetr pouhý
a celé to trvá okamžik dlouhý…

-          Proč se náhle všechno kolem točí?!
Kam nás to ten vítr nese?
Plno zvláštních barev kolem očí,
vůně stejná skoro jako v lese!

Náhle, jak blesk z nebe
nepříjemný zvuk tu cinká…!
Naposledy ty máš mě
a já mám tebe.
Pak zlostně uhodím do budíka.

Zase jenom sen…



Nepouštěj mě!

Rasismus je vrah...

17. února 2011 v 18:16 | nohavrukavu |  Stěžuju si svému stínu...
Tak znovu: Euthanasie. Politická situace u nás. Charitativní činnost. Rasismus. Rasismus? Dál… Knihy. Cestování… Znechuceně si povzdechnu nad vlastní situací. Mám napsat slohovku do češtiny, ale nemám čas, náladu ani nápady.
,Super, to by se dalo zvládnout´, řekla jsem si, když nám ten úkol dneska ve třetí hodině učitelka oznamovala. Vždycky něco vymyslím…
Dneska to ale nejde. Zadala nám samá vážná témata! Nemám myšlenky na to, abych obhajovala svůj názor, že v krajním případě bych o odpojení od životadárných hadiček vážně přemýšlela. Nechce se mi pitvat se v nudných aférách našich neschopných politiků nebo nadávat na nové zákony jako polovina dalších spolužáků. O charitě toho moc nenakecám - kdysi jsem poslala DMS pro lidi, kterým smetla povodeň domovy, ale tím to hasne. Knihy a cestování jsou jen záchytná témata pro ty, kteří opravdu NIC nevymyslí. Chci snad patřit mezi ně? Ne. Ale rasismus, poslední téma, které zbývá… Zasahuje mě. Bolí.
Jsem adoptovaná. Rodiče, vlastně moji pěstouni si mě vzali, když mi bylo jedenáct let. Zajímali se o mě už od té doby, co mě v děcáku viděli, jak oslavuju své osmé narozeniny, ale všechny ty průtahy kolem způsobily, že jsem se k nim dostala až po nějakém čase.
Pamatuji si, jak mi tehdy všechny ostatní děti přály sborovým hulákáním obvyklé "přací písničky". Moji budoucí rodiče přišli teprve omrknout kořist, jak se říká. Dívali se, jak slavíme moje narozeniny v houfu dětí a vychovatelek. Prý jsem je tehdy zaujala, všimli si mě tam. Po pár návštěvách u nich doma bylo jasno - budeme nová rodina. Ale řekla bych, že kdyby tehdy byl ve středu pozornosti někdo jiný, kdyby zrovna slavil narozeniny třeba Pepa nebo Katka, zaujal by je zase on nebo ona, to je jedno - ale já jsem prostě měla štěstí.
                A tak jsem tady. Moji noví rodiče jsou ti nejlepší lidé pod sluncem, dělají pro mě všechno. Ne že bychom v děcáku strádali, to ne, kupovali nám všechno potřebné, ale něco tam přece jen chybělo - pravá láska, kterou člověk pozná jenom v pravém rodinném kruhu. Teď ji mám. Jsem jedináček - jak biologicky, tak také v mé nové rodině. Nikdy jsem neměla pocit, že by se mě kdokoli z nové rodiny stranil. Mám najednou dvě babičky a dva dědy, tety, strýce, bratrance a sestřenice… Všichni jsme si zvykli. Patříme k sobě.
                Ale každý asi zná takové ty neočekávané situace, kdy mu jeho strašák vyleze ze skříně a zase se snaží vyvolat v očích děs a popohnat srdce k nezvladatelnému trysku. Dělám všechno pro to, aby se mi to moc často nestávalo, ale dlouho to obcházet nejde.
Opravdu cítím, jak se mi rozběhl tep, a oči mi těkají panikou po fotkách vyvěšených na stěnách mého pokoje…
Tak rasismus. Ano, v naší zemi je toto slovo hodně často spojováno s Romy. Já jsem Romka. I v prosinci, v lednu, výrazně svítí moje pleť kakaovým nádechem a moje uhlové kudrnaté vlasy dotvářejí pravé romské vzezření. Oči mají barvu hořké čokolády, také můj hlas je výrazný a zpěvavý. Je známo, že Romové jsou staří kočovníci, mě ale jakékoli cestování unavuje a nebaví. Vždycky dostanu skoro až migrénu. Nesnáším zvykat si na nová místa… Že cikáni kradou? Už jenom to pomyšlení, jak bych se potom mohla cítit, mi nahání husí kůži. Že je plno Romů nevzdělaných, dokonce až negramotných? Škola mi vždycky bez větších potíží šla a v žádném případě nehodlám končit proces svého vzdělávání pouhou maturitou. Nejsme všichni stejní.
                S mými biologickými rodiči jsme žili v jednom panelovém bytě blízko jakéhosi romského ghetta, ale ne přímo v něm. Dokonce jsme tam málokdy zavítali, přestože jsme tam měli plno příbuzných. Ti lidé žili někdy opravdu nepochopitelně chaoticky a jejich chování vůči nám bývalo často nevděčné. Maminka se s mou babičkou nestýkala kvůli nějakému starému problému, ale to už si moc nepamatuju.
Rodiče pracovali v jednom podniku, i když jejich práce byla odlišná. Tatínek pracoval na stavbě a maminka dělala kuchařku v podnikové kuchyni. Já jsem chodila do školky nedaleko. Hraček jsem neměla tak plný pokoj, jak to mají moje dvě malé sestřenice, ale rozhodně jsem nestrádala. Když nad tím tak přemýšlím, prostě jsme byli průměrná česká rodina. Někdy jsme jezdívali naší okřápanou stodvacítkou na výlety do zoologické a tak, zkrátka normální život.
                Říkáte si teď, co se muselo stát, že jsem skončila v děcáku? Odpověď zní: rasismus…
Možná si pamatujete, jak novinama kdysi zmítala zpráva, že gang cikánů přepadává staré lidi. Okrade je a ve většině případech zabije. Aféra se rozrostla ještě víc, když tito lidé krutě zaútočili na mladou těhotnou ženu, kterou neušetřili jen kvůli pár korunám z její peněženky.
Veřejností se tehdy mimo jiné zvedla ne první vlna nenávisti vůči Romům všeobecně. Rodiče mě varovali před holohlavýma výrostkama - jsou to zlí hoši, Lucie, ubližují lidem. Skini, anarchisti…
Tehdy jsem nechápala, proč mi to naši všechno říkají, neměla jsem samozřejmě jako pětileté děcko ponětí o tom, co se vlastně děje, ostatně, doma bylo všechno normální. Nevěděla jsem, že se kolem našeho sídliště potloukají všichni ti podělaní lovci skalpů "špinavých cikánů".
Jednoho "krásného" dne jsem zůstala ve školce poslední. Telefon nikdo nebral ani doma a v práci prý dávno rodiče nejsou. Muselo už být asi hodně pozdě, protože vím, že si mě nakonec paní učitelka odvedla domů. Povídaly jsme si o výletu, který nás čekal následující den. Pamatuju si na to, protože jsem se strašně těšila - měli jsme jet to do westernového městečka, kde prý měli být opravdoví kovbojové s puškami a indiáni s luky… Co bylo dál, mi splývá. Mé dětské vzpomínky nebyly tak odolné, aby zůstaly.
                Později jsem se samozřejmě docela podrobně dozvěděla, co se stalo. Než se to ale stalo, byl kolem mě nějakou dobu příšerný mišmaš: cizí lidé dožadující se stále dalších odpovědí, pořád nějaké úřady a velké budovy, nepořádek u babičky, nešťastné pohledy… A rodiče nikde, jenom velký stesk.
Později jsem se dozvěděla, že už nikdy nepřijdou. Byl to zmatek a mnou začaly najednou zmítat příšerné záchvaty vzteku - stala jsem se nezvladatelným dítětem. Časem se to všechno pomalu uklidňovalo, ale zvykala jsem si na nový život s věčnou slzou v oku.
                Až nedávno jsem dostala do rukou spis, ze kterého jsem se dozvěděla, co se doopravdy stalo…
Rodiče se vraceli společně z práce, tatínek mě chtěl vyzvednout ze školky a maminka si mezitím chtěla odskočit domů - nejspíš prý pro peníze na nákup. Neznámí výrostci ji ale vzápětí napadli, kopali do ní, a kdo ví, co ještě… Byla to strašně nešťastná shoda okolností… Tatínek si totiž vzpomněl, že má maminka v kabelce lísteček s potvrzením, že na ten pitomý výlet jedu. Věděl, že ještě nebude daleko, a tak se za ní rozběhl… A já jsem tak přišla o oba své rodiče rukama bílých, "lepších" Čechů. Rodiče zemřeli oba v nemocnici na následky svých zranění, pár hodin po sobě.
Chvíli jsem bydlela u babičky, ta se o mě ale odmítla starat. Skončila jsem v dětském domově, bylo mi čerstvých šest let. V osmi letech se o mě začali zajímat mi pěstouni a po dlouhých třech letech vyplněných střípkami šťastných okamžiků, které jsem u nich mohla strávit na návštěvě, jsem se stala členkou jejich rodiny. Dnes už jsem plnoletá, s tím, co se stalo, jsem srovnaná, ale ne smířená.
Nikdy neodpustím těm lidem, co mi provedli. Nikdy jim nepřestanu přát jen to nejhorší. Mým rodičům ještě nebylo ani třicet!
                Lidi objevili hodně užitečných věcí, jako je třeba kolo a internet, papír a zmrzlina, ale na druhou stranu… kdyby jejich zvídavost byla o něco málo slabší, pojem rasismus by zůstal zahalen v mlze a neobjevoval by se bolestivě v některých životech.
Nenávidím předsudky! A nejhorší formou předsudků je rasismus.
Jdu psát o těch knihách.