Březen 2011

Grrrr....!

28. března 2011 v 23:21 | nohavrukavu |  Stěžuju si svému stínu...
No to snad ne! To mi asi dělají schválně!! Téma tohoto týdne je "Internetové seznamování". A podívejte se na článek k tématu z týdne předchozího (článek Cigareta vrahem lásky, téma Kouření). To by šlo použít na obě témata, ale to zase nechci, chci napsat něco nového a... ježiši, bude mě to strašně ovlivňovat. A nechce se mi do toho. Ale tak nevadí no, aspoň nová zkušenost...

Tádydádydádydá...!!!!

27. března 2011 v 0:38 | nohavrukavu |  Můj milý deníčku - aneb Co je nového
Chci toho tolik napsat! Ale mám pocit, že jestli ještě chvíli budu tak intenzivně přemýšlet - a hlavně ze všech sil třídit své myšlenky, tak to se mnou buď sekne - anebo v horším případě mi vybouchne hlava. Viděli jste film Click - život na dálkové ovládání? (jestli ne, tak máte smůlu a nepochopíte, co chci říct, ale jelikož se nacházím v takovémto vypjatém stavu, nic vysvětlovat nebudu... - nas.at!) :D No prostě: CHCI TEN OVLADAČ!!! ;)

Pověste ho vejš - ať se houpá!

27. března 2011 v 0:17 | nohavrukavu |  myslím si...
Trest smrti, tak zní téma tohoto týdne. Proč jej asi ti lidé z vedení blogu zadali?? Že by to nějak souviselo s dopadením vraha Aničky Janatkové? No, myslím si, že nejsem daleko od pravdy…
Když jsem někdy v pondělí zjistila, o čem bych měla podle zadavatelů psát, vyskočilo mi v hlavě plno nadávek a razantních řešení ohledně tohoto… ano, budu sprostá, jinak to nejde: špinavýho hajzla. Byla jsem najednou tak rozzuřená a zhnusená a plná touhy po pomstě, takže jsem samovolně vymýšlela způsoby, jakým toho… odporného hnusáka potrestat. Neměla jsem ale moc času rozvášnit se na virtuálních stránkách wordu a mé myšlenky byly navíc ještě pořád dost rozvířené a chaotické, proto jsem nic nenapsala. Řekla jsem si, že to nechám uležet a pustím se do toho na druhý den. Jenže než jsem se vůbec dostala k počítači: šok. Ten… netvor se zabil sám! Byla jsem naštvaná, protože proč by mu to mělo projít tak lehce?!?
Ale pak jsem si uvědomila, že to úplně nejhorší není. Vždyť kdyby byl odsouzen, dostane teplé pyžamko, papučky, blok a tužku, ať může zapisovat, jak se chudák po takovém traumatizujícím zážitku cítí, a zbytek svého života by mohl trávit v útulné cele jemu ušité přímo na míru. Dokonce by mohl začít prospívat světu, ukázat svou lepší stránku! Ke všemu tomu nádobíčku by totiž nejspíš vyfasoval také jehlu a nit a pěkně by vyráběl plyšové hračky dětem užívajícím si své bezpečné dětství někde za zdmi Mírova (nebo kam by ho ubytovali). Taky vám tato představa drásá nervy? Taky vás to zvedá ze židle, toužíte i vy říct nějaké hodně sprosté slovo? Tak já budu mrcha a přidám vám ještě jeden důvod k zlosti: jeho rekreaci bychom platili my všichni z vlastních kapes. Přibyl by nám na krk další chudák, co v životě udělal chybku - zabil člověka. Musel by za to samozřejmě krutě pykat v doživotním žaláři, ubožáček! Jenže na to je ovšem následujících dvacet, třicet let potřeba nějaký ten sponzoring… Však proč ne? Daňoví poplatníci se postarají…
I přesto chápu, že o něco etičtěji nebo mírumilovněji smýšlející člověk se mnou absolutně odmítne souhlasit, ale: já bych sakra tu oprátku zase zavedla! A jsem schopná předložit pár důvodů, proč se odvažuji takovýto názor zastávat.
Jak už jsem naťukla dříve, hodně mi vadí nespravedlnost toho všeho.
Vezmu si na pomoc při vysvětlování onen smutný Aniččin případ: malá holka se vrací ze školy a snaží se nezapomenout vyjmenovaná slova po L, které dnes probírali. Jde svou obvyklou cestou domů, za maminkou. Netuší však, že si na ni brousí zuby jedno odporně hnusné hovadské zvíře. Že za pár okamžiků už nebude poskakovat, nebude přemýšlet nad češtinou nebo třeba víkendovým výletem do hor, který ji s rodiči čeká. Netuší, že se bude zanedlouho snažit křičet zoufalstvím, že bude strachy ochromená a v neočekávané agonii bude vnímat pouze otázku, co se děje a proč jí to ten chlap dělá…! - Co říkáte? Ať už to dál proboha nerozebírám? Ale prosím vás, vždyť to muselo být doopravdy ještě stokrát, tisíckrát horší! A za tohle všechno by mělo jít to monstrum pouze sedět? Nezasloužil by si spíš pomalou a bolestivou smrt doprovázenou krutým psychickým terorem?
Ale ano, uznávám, že tohle už by bylo ubohé a opravdu nehumánní a stavěli bychom se na stejnou úroveň k onomu hulvátovi.
Ale na druhou stranu, proč bychom měli držet na živu vrahy? Jakým způsobem prospějí naší společnosti? Co nám dají? K čemu jsou tito lidé? Mají právo žít?
Ano, je hodně názorů, které omílá zas a znova spousta moudrých filozofů. Silným argumentem je fakt, že život jsme si sami nedali, proto jej nesmíme brát sobě, natož jiným. Ale co ten, který takovýmto způsobem ukradl život nevinnému dítěti? Jaký trest si proboha zaslouží? - A teď babo raď.
Můžeme se hádat nebo se přesvědčovat navzájem o vlastních pravdách - jenže kdo to rozsoudí? Co mozek, to názor.
Dalším silným argumentem je fakt, že když odsouzeného popraví a po čase se zjistí, že nepolapili tu správnou krysu, nedá se to vrátit. Zatímco bručouna v pruhovaném lze obléknout zase zpátky do civilu, mrtvouše už asi těžko přimějeme, aby svůj černý háv vyměnil za bavlněné tričko a džíny… Ano, tohle je velice závažný problém! Ale já si myslím, že by šlo do budoucna naše soudnictví a všechny ty související vyšetřovací orgány vypilovat! Vyšetřovací techniky jsou dnes přece o tolik vyspělejší než tehdy před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety, kdy byl trest smrti ještě zařazen do seznamu postihů, které lze na delikventy uplatnit. Já vím, že to nejde jenom tak srovnávat. Vždyť je známo, že komunisty ani moc neinteresovalo, že věší člověka, jehož nejhorší zločin byl obyčejný vlastní názor. Ale dnes žijeme jinde! Chci jen poukázat na to, že od té doby jsme se ve vědě posunuli o tolik dopředu, že je opravdu malé procento možnosti, že by nakonec po všech těch vyšetřováních odsoudili nepravého. No ano, ano! Dovedu si představit, že vám uvízlo v uších to "malé procento". Malé procento - přesto pořád procento, říkáte si… Tak se pojďte hádat!! Třeba na něco přijdeme!
Ale znáte to: co mozek, to… názor. Nenechám to tedy radši přece jen povolanějším osobám? A když budu pilně studovat, možná budu mít možnost taky do toho trochu kecat.
Každopádně si myslím, že vůbec nebylo na škodu se nad tím zamyslet. Během toho jsem totiž polevila ze svého skálopevného stanoviska, aby se do Ústavy trest smrti zanesl co nejdříve. Připouštím, že to není tak jednoduché. Oko za oko… To nejde! Nemůžete přece popravit viníka autonehody. Vždyť mu přes cestu přeběhla srna, nezabil schválně! Třeba… Ale vzpomenu-li si na případ Anička, nedokážu svůj názor změnit zcela.
Takže shrnuto, podtrženo: trest smrti ano, ale… Ale.
Opravdu směrodatná úvaha, že?

Cigareta vrahem lásky

20. března 2011 v 23:15 | nohavrukavu |  růžové pero <3
S pocitem, jako by mi v břiše létala tisícovka motýlů, kliknu dvakrát na zelené kvítečko s červeným terčíkem. Zadoufám. Snad na tom icq dneska konečně bude! Včera jsme si nenapsali ani slovo, protože si lítal bůh ví kde. Bůh ví s kým… Čekala jsem, bylo mi smutno a on nikde.
Tyto vyčítavé myšlenky mi prolétají hlavou, než se načte list se jmény mých kamarádů. Filip svítí červeně. Protáhnu smutně obličej a pustím si do sluchátek jakousi uřvanou skladbu od metalové kapely System of a down. Možná protože jsem zklamaná, že tady ani dnes není, nevnímám melodii. Nebyl tady přece ani včera! Doufám, že třeba nemá pocit, jako bych ho pronásledovala! Ale vždyť napíše první většinou on! A když začnu konverzaci já, on se okamžitě ozve, takže to nevypadá, že bych ho nějak obtěžovala! Tak čím to ale je? Prostě nemá čas, zaženu černé myšlenky a zasním se.
Seznámili jsme se kdysi náhodou na minigolfu, a to bydlí jen patnáct kilometrů ode mě. Jelikož ale jezdí do školy na opačnou stranu než já, a já zase nejezdím moc často do města, kde bydlí, nevídáme se. Scházíme se téměř večer co večer na chatu a po internetu mluvíme o všem možném. Popichujeme se. Hádáme se. Škádlíme se. Dá se s ním bavit naprosto o čemkoli! Je mi tak sympatický, až jsem z toho někdy vykolejená.
Popravdě řečeno, poslední dobou čím dál častěji přemýšlím, jestli jsem se do něj snad nezamilovala. Vždy tuto myšlenku zaháním a rychle hledám důvody, proč tomu tak není. Zamilovat se přes internet? To snad ani nejde! Znám se vlastně jenom s jeho profilovou fotkou. Neznám jeho hlas, čtu jeho řeči. Osobně jsme se viděli naposledy před rokem a půl. Logicky prostě není možné, abych do něj byla zamilovaná! Kdo ví, jak se chová v reálu…
Tak proč tady teď tak zkroušeně sedím a hypnotizuju jeho hnusně červenou kytičku? Nejradši bych popadla nějakou virtuální konev a zalévala a zalévala! Snažila bych se, aby ta kytka zezelenala a Filip se objevil mezi online lidmi v mém adresáři.
No, je to podezřelé. Radši se odhlásím, ať si uchovám zdravý rozum.
Spát jdu nezvykle brzy, a proto vstávám následující den krásně odpočatá. Mluvíváme spolu s Filipem klidně do tří do rána, takže fakt, že jsem se dnes vyspala, je příjemnou změnou. Celý den mi pak ale myšlenky ulétávají někam do hlubin kyberprostoru - kde možná hledají onu křísící konev. Začínám pochybovat, jestli je to normální.
Večer mě čeká nuda. Opět mě objede ten nepříjemný pocit, když zjistím, že ani dnes Filip na icq není. Že by někam odjel? Ale o tom by se s největší pravděpodobností zmínil! Se svíravým pocitem v hrudi pomalu zaklapnu notebook. Vzápětí si ale uvědomím, že bych měla ještě zkontrolovat školní web, abych věděla, co je nového, a pak kouknout na facebook a na mail.
Na stránkách školy zjistím, že se koná matematický klokan, což mě popravdě řečeno nijak netankuje. Na facebooku vykřížkuju návrhy na účast na nějakých místních dupárnách a ignoruju kámošku Kamilu, která by se asi ráda o něčem pobavila. Nemám náladu. Zato zpráva na mailu mi ji zvedne do astronomických výšin! Píše Panpilif, tedy Filip, jak zjistím po otevření pošty! Doma jim nejde internet, surfovat může jen ve škole. Na konci nenápadná otázka: "Tak co kdybychom si konečně pokecali naživo? Co třeba zítra v sedm v Sedmičce?"
Chce se mi křičet nadšením! Takže ho konečně uvidím! No že to ale trvalo…
Opět usnu jako mimino, a na druhý den jsem stejně jako včera duchem nepřítomná. Tentokrát ale přemýšlím, co si vezmu na sebe, jak se namaluju - má rád přirozenější typy? O tom jsme se nebavili… Přemýšlím, jak zapůsobit a jestli si nemyslí, že jsem jiná, hezčí, lepší… Jsem zkrátka pekelně nervózní.
Doma pobíhám jako šus, věci mi padají z rukou a na každé oko si namatlám jinou barvu očních stínů. Z tajného kufříku, kde si ukládám plno potřebných drobností jako je náhradní korektor, hřeben, náplasti, peníze a jiné drobnosti, mi v tom fofru vypadne krabička. Velikost asi devět krát šest centimetrů, zhruba dva centimetry široká. Krabička ukrývající tyčinky nadívané tabákem. Bez rozmyšlení po ní chňapnu, hodím do kabelky a vystřelím z domu na autobus.
Je to tak zvláštní! Víme o sobě mnoho, ale přesto se neznáme! Snad to dopadne dobře! Byl by tím ideálním princem, určitě!
Slíbil, že za mnou přijde na zastávku a do kavárny Sedmé nebe půjdeme spolu. Ještě než autobus, ta stará herka, zastaví, mám zmapovaný terén. Trochu se zamračím, když zjistím, že tady Filip ještě nečeká. To by přec mohl, ne? Ví, kdy mi autobus přijíždí!
Nevadí. Cestou jsem vymyslela strategii. Nechci působit nervózně, takže vytáhnu krabičku cigaret, jednu vytáhnu a zapálím. Normálně nekouřím, možná někdy na akcích - vždyť tyhle "elemka" jsem si koupila pro takovéto příležitosti. S cigaretou v ruce se cítím dospěleji a nad věcí. Snad to odbourá rozpaky!
Rozpaky? Mrznu tady už dvacet minut. On snad nepřijde…
Kdyby ta naivní dívka věděla, že Filip, oblečený do nových džínsů a černé bundy, čekal u zastávky už čtvrt hodiny předtím, než přijela…! Stoupl si za roh budovy, takže krásně viděl na nástupiště, zatímco lidé na něm neviděli na Filipa. Výhodná pozice, odkud mohl sledovat, co potřeboval.
Viděl, jak svůdně sestoupila ze schůdků a zamyšleně si zakroutila s vlasy. Viděl, jak se zamračila. Nejprve byl mile překvapený, ale pak už jen s úžasem zíral na její další počínání. Ta milá holka z internetu, na kterou se tolik těšil, vytáhla ze své kabelky krabičku cigaret a zapálila si. Vždyť mu říkala, že nekouří! Lhala? Nesnášel kuřáky, tedy lépe řečeno lidi, kteří jdou kouřem cítit na sto honů. Jeho spokojenost byla tatam.
Ještě chvíli ji podmračeně sledoval, ale nakonec se obrátil zády a odešel. "Ulhanou kuřačku?" Odfrkl si.

Odteď nejím?

17. března 2011 v 0:43 | nohavrukavu |  myslím si...
,Mám snad zhubnout?' Zeptala jsem se svého odrazu v zrcadle jednoho depresivního sobotního rána. Kolem ležely poházené časopisy, ze kterých se na svět tlemily svým naučeně svůdným výrazem všechny ty STARS. Krásně hubené stars, nutno podotknout! Vypadají skvěle, a tak tedy radí, kterou z diet by měly ostatní dámy oplácanějších siluet použít. Ostatně, mohou si to dovolit, každá na sebe navleče velikost xs! Jak já jim závidím…
Co mám tedy dělat, abych vypadala jako ony? Abych také vypadala tak trendy a přitažlivě?
Já vím - nejíst. Jako ony.
Tak schválně, budu nad tím přemýšlet. Myslím si, že by se dalo pár dní nejíst, vydržet tu bolest, "mimózu" a věčný hlad, který popisují bývalé anorektičky v každém druhém magazínu pro ženy. Ale zvládla bych to? Normálně toho přece sním docela dost. Ráno nějaká snídaně, ve škole svačina, pak oběd, večeře. A mezitím samozřejmě nějaké další svačinky a moučníčky, všelijaké čokoládové tyčinky a koláčky… A z toho mám začít nejíst?
Zkusila bych to. Nejprve bych vyřadila večeře, potom i obědy. O sladkostech ani nemluvím, ty bych si samozřejmě zakázala ze všeho nejdříve! Nakonec by zbyla jen ta snídaně. Jelikož vím, že člověk přece jen něco jíst musí, naordinovala bych si k prvnímu a zároveň poslednímu dennímu jídlu třeba jablko. Ale na druhou stranu, proč bych měla takto mařit svou snahu o štíhlý pas? Když nejíst, tak nejíst. Jenomže počkat, není to trochu velký šok pro tělo? Možná ano… Ale řekla bych, že když sním jen to jablko a okamžitě po něm sezobnu nějaké to projímadlo, mohlo by to být v pohodě. Přece se to tak dělá, ne?
Pohled mi znovu sklouzne na obálku jednoho známého časopisu ležícího nejblíže. Je na něm Nicole Kidman a je opravdu hezká… Zamyslím se. Nečetla jsem snad nedávno někde, že ty tváře na obálkách časopisů nemají s jejich pravými majiteli skoro nic společného? Korektury, korektury, korektury - tak nějak to bylo napsáno. Dokonce mám pocit, jako bych se nedávno doslechla o nějaké modelce, která na tu svou křečovitě vydobytou krásu zemřela!
Proboha… Jano, vzpamatuj se! Stojí ti to hladovění za to všechno? Když se nad tím tak zamyslím, člověk pár týdnů přeřvává vlastní žaludek, na tělo se navíc během toho nabalí plno zdravotních problémů… A nakonec dotyčnému zatemní mozek hnusná anorexie. Přece bych si nechtěla způsobit zrovna tohle! Jen abych vypadala jako ideál dvacátého prvního století? Myslím, že bych se radši dál vídala v zrcadle oplácaná, než abych musela platit tak vysokou cenu. Možná bych se měla přestat honit za snem vypadat jako ideál a místo toho se snažit žít ideální život.
Tak jo, jdu si dát bonbon.

Co mě zrovna trápí?

16. března 2011 v 23:44 | nohavrukavu |  Stěžuju si svému stínu...
Víte co? Já si stěžuju. Jak možná víte, snažím se sem každý týden vkládat nějaký článek. Ten článek píšu ve wordu - je to pro mě pohodlnější. Nastavím si svůj design písma (nesnáším vzhled times new roman, proto trpím, když jej musím použít do ročníkovky!), konečný text pěkně zarovnám do bloku a rozdělím slova na konci řádku, ať se nepřeruší kontinuita. A podle citu vkládám odstavce - pěkně zmáčknu tabulátor a text se rozčlení podle myšlenek... atakdále. A co se pak samozřejmě stane, když ten text z wordu zkopíruju sem, do editoru blogu??? Celé se to zpřehází! No moje nervy. Písmo naprosto jiné, odstavce někde v... černé díře. A dělení slov? Ani mi nemluvte. To je utrpeníčko! Já vím, že by se v tom asi šlo nějak porýpat, ale je to jakési složité (na Janu), a tak to nechám tak, na blogu se na to radši ani nedívám, nebo by mě to akorát tak nas... naštvalo. Ale aspoň mám o čem psát, ne? :)

Zdechni, zrůdo!

14. března 2011 v 17:00 | nohavrukavu |  Stěžuju si svému stínu...
Tak nám zase po roce přichází jaro. Nutí nás snižovat počet vrstev, které na sebe soukáme, a vlastně všeobecně zvedá lidem náladu. Já jsem taky docela ráda, i když předchozí roky jsem s větším nadšením vítala spíš tu zimu. Nevím čím to je, že to mám letos jinak. Že bych třeba zmoudřela?
Jediná věc na tomto ročním období mě ale znepokojuje. Bude teplo, příjemně… Takže opět ze všech svých odporně tmavých a pavučinami zalepených děr vylezou ty nenáviděné zrůdy - pavouci. Pavouci? Bléé! Odpudiví klepítkatci s milionem kmitajících nohou, dalším milionem zrůdných očí, chloupky… Nenávidím je.
Víte, nenávidět pavouky, štítit se jich - to je strašně nemilá věc. Jsou totiž všude, vynoří se nečekaně, ochromí vaše nervy, zaútočí na psychiku a vyvolají panický záchvat. Prý že přinášejí štěstí! Tak tohle může tvrdit jenom člověk, který je hrubě nespokojený se životem a nejradši by si jej co nejrychleji ukončil.
Ale existují také místa, kde ty obludy můžete naprosto jistě očekávat. Třeba babiččin sklep na brambory. Jak já to místo proklínám! Nebo půdy. Les. Všemožné křoví - v životě bych nestrčila ruku do živého plotu!
Snažila jsem se svou - ehm - řekněme averzi - vůči tomuto zvířeti potlačit. Hledala jsem na něm aspoň jednu věc pozitivní. A nic!
Jen se na to podívejte: Vzhled. Hnusné, hnusné tělo! Nesnáším, když se ten blbej pavouk rozutíká a začne při tom mrskat nohama. Příšerný pohled, opravdu. Vypadá tak… tak… Mám chuť ho při tom zabít, zničit, rozdrtit! Nebo když člověk jde a najednou skoro vrazí hlavu do té hnusné lepkavé pavučiny, uprostřed které si vypočítavě číhá to monstrum. Uáááá!!!!
Způsob, jakým zabíjí. Horor! Přiláká oběť do té své sítě, vystresuje ji (a ne že ne!) a pak do ní vstříkne jed. Jed, který rozpustí vnitřní prostředí ubohé, bezbranné oběti. Udělá si z toho klidně koktejl a může si užívat piknik. Hoduje si jako nějaký dovolenkář relaxující uprostřed houpací sítě.
Místa, kde žijí. Hnusné díry oblepené tou jejich hrůzou, tmavé kouty, na které se nikomu nechce ani podívat. Kabinky wc. Pod šutrem. Atakdále atakdále.
Věřte mi, já jsem se opravdu snažila svou nenávist překonat!

Z tofu živa nebudu

13. března 2011 v 15:15 | nohavrukavu |  myslím si...
Předsevzala jsem si, že se budu snažit ke každému týdennímu tématu (které zadává bůh ví která hlava pomazaná) vždycky něco napsat. Téma tohoto týdne je vegetariánství, což je pojem, který se mnou nemá nic moc společného. Ne že bych neměla ráda zeleninu, ale taky se na druhou stranu vůbec nedá říct, že bych nesnášela maso. A o vegetariánství jako takovém si myslím, že to není zrovna nejprospěšnější věc pro tělo ani pro záchranu světa.
No ano, vezměte si, že člověk je od přírody všežravec. Slyšíte to tam? Všežravec… Máme prostě jíst všechno, co se dá, když to zjednoduším - tedy i maso. A když se někdo rozhodne vzdát se propečených steaků a svíčkových a roštěných a tak dále, nejenže se vzdává řekněme bohatých gastronomických zážitků, ale také ochuzuje své tělo. Je známo, že maso obsahuje plno bílkovin a dalších prospěšných látek. I když nejsem na tyto věci žádný odborník, řekla bych, že logicky potom musí všechny ty živiny vegetariánům chybět, ne?
No a možná vám moc nesedí moje zmínka o záchraně světa v souvislosti s vegetariánstvím. Hned vám to vysvětlím. Nedávno jsem někde na internetu viděla fotky lidí v orvaném oblečení pochodujících ulicemi města. Protestovali kvůli zabíjení zvířat. Chtěli přilákat k vegetariánství více lidí, chtěli zachránit plno nevinných životů ubohých zvířátek. Tak trochu se snažili spasit svět nebo co. Tak trochu mě napadlo, zda jim ta zelenina malinko nezaplevelila mozek… Podle mě se tímto způsobem mohou těžko zasadit o lepší životní prostředí (nebo o co tu bojují), když se budou stavět proti přírodě!
Teď to vypadá, že jsem zapřisáhlá odpůrkyně vegetariánů. To ale vůbec není pravda! Můj názor na vegetariánství je zkrátka jednoznačný, ale proti lidem, kteří se rozhodli trápit se nad sójovým pseudomasem, tedy proti vegetariánům, nemám vůbec nic. Myslím si totiž, že by měl každý člověk tolerovat názory, volby, víru a další tyto choulostivé věci druhých - do té doby, než to nějakým způsobem nezačne ubližovat jiným.
Ke konci se chci zmínit ještě o jedné věci, i když to není kdovíjaké moudro. Vlastně to s moudrem nemá nic společného, je to jenom takové zasnění: když jsem přemýšlela, o čem bych mohla v souvislosti s vegetariánstvím psát, vytanula mi v mysli mimo jiné věta z Twilight… Edward vysvětloval Belle, že on a jeho rodina jsou "něco jako vegetariáni". Okamžik, ve kterém mi tato věta prolétla myslí, odstartoval lavinu romantických myšlenek přímo uprostřed mé hlavy… A víte, co mě na tom všem nejvíc dostává? Přece Edward! Silný a nebezpečný upír tolik lačnící po Bellině krvi. Svou touhu těžko zvládá, ale protože ji miluje a v životě by jí neublížil, radši sám trpí, potlačuje svou přirozenost a šílí žízní, dokud se toho nadobro nezbaví. Kvůli ní… Je to přece tak krásné! Kolik toho udělal pro jejich lásku…! Tohle je podle mě ta nejkrásnější, nejnebezpečnější a nejnelogičtější forma vegetariánství. Tu bych možná i brala! Ale na druhou stranu, měla bych nechat svého protějška, aby takto popíral svou přirozenou stránku? Ale to jsem zase trochu odbočila.
Teda… a prý že k vegetariánství nemám vůbec co říct!!

Ý-KVÉ TYKVE?

9. března 2011 v 0:40 | nohavrukavu |  Pár písmen...
Jsem srab.
Teda, ne že bych se bála bubáků nebo tak něco, ale přesto si myslím, že nemluvím z cesty, když o sobě tohle říkám! Moje poseroutkovství zkrátka spočívá v jedné ošemetné věci, kterou se vám vynasnažím odhalit.
Víte, ve škole na mě moji spolužáci nahlíží pomalu jako na génia. Do řádku s mým jménem si totiž učitelé píší většinou samé jedničky, nad čímž ostatní jen kroutí hlavou. Nestává se mi moc často, abych ležela v depresích nad sešity a učebnicemi a drtila se novou látku nazpaměť. Lépe řečeno - nestává se mi to vůbec, vyjma slovíček do němčiny, tam trochu musím zapojit své paměťové karty zasunuté někde v mozku. Vlastně, kdybych to měla vyjádřit co nejpřesněji, musím říct, že nad učením sedím opravdu minimálně, natož aby mě jímala hrůza z nadcházejícího testu. Nevím, možná je to tím, že do školy chodím docela pravidelně, takže si hodně pamatuju přímo z hodin. Možná je to tím, že když nastane opravdová krize, nerozpakuju se a vyrábím starou dobrou studentskou pomůcečku - tahák. Ale u učitelů jsem se v prváku zapsala asi docela dobře, protože jsem ještě nikdy s žádným z nich neměla nějaký srdcervoucí konflikt… A tak proplouvám školou, která mě baví, a sbírám při tom prospěchová stipendia. Možná si říkáte, proč se tady tak příšerně samolibě vychvaluju… Ale já se k jádru věci dostanu!
Jednou za čas (myslím, že je to zhruba jednou za dva měsíce) se na webu naší školy objeví kratičká připomínka, že se bude konat testování inteligenčního kvocientu těch, kteří o to mají zájem. Pokaždé, když na toto oznámení narazím, ze zvědavosti jej rozkliknu. V hlavě se mi pak rozbují jedovaté dilema, jestli bych se náhodou neměla také zúčastnit. Zjistit konečně, jak na tom vlastně jsem. Riskovat ztrátu iluzí o sobě samé? Nebo radši žít v přesvědčení, že to možná zase tak hrozné nebude? Jak se mám rozhodnout, co je lepší?
Určitě všichni znáte rčení, že naprosto nezáleží na známkách ve škole. Že školní prospěch vůbec nemá vliv na to, jak je člověk celkově inteligentní. Já s tím souhlasím. Já se jenom bojím zjistit, že ve skutečnosti ten můj mozek zas taková mašina není, i když ve škole vystupuji jako šikovná holka s vyznamenáním.
Po těchto myšlenkových pochodech pokaždé opustím stránky naší školy, vyhledám si nějaký stupidní internetový test a po jeho zdolání s uspokojením zjistím, že mám mozek na lepší úrovni než Einstein. Tedy dle tvrzení nějakého extra chytrého psychoanalytika XY z cyber prostoru, který zároveň chce, abych si předplatila další testy produkované jeho firmou. Hm.
Ale já už nechci být srab! Zbabělost je strašně potupná vlastnost a já netoužím být navíc ještě k tomu všemu potupená. Až se tato Výzva s velkým V objeví na školním webu znova, půjdu do toho. A pokud to moje choulostivé čísílko zamrzne někde na úrovni debility, můžu se utěšit jediným: důležitějším faktorem osobnosti je takzvaná inteligence emoční - a ta se v IQ testech rozhodně nekoumá, není to tak jednoduché. A já si navíc myslím, že po emoční stránce jsem docela bohatý člověk - vždyť střídat smích s pláčem hned po sobě… nezvládne snad každý debil!?!

Klárka

4. března 2011 v 22:32 | nohavrukavu |  Pár písmen...
Právě jsem prodělala nejhorší zážitek celého dnešního dne. Co dne, týdne! Truchlím. Přemáhají mě vzpomínky na šťastnější včerejšky, takže mám co dělat, abych udržela slzy pěkně tam, kde mají být - v slzných kanálcích. Možná se to nějakému necitovi bude zdát přitažené za vlasy, ale já si nemůžu pomoct. Ten, kdo je schopen větší empatie by možná měl potřebu zeptat se, co se mi proboha stalo tak strašlivého. A já vám to teda řeknu, když vás to tolik zajímá! Je mi právě strašně smutno, protože jsem přišla o svou Klárku. O mou krásnou hnědovlasou holčičku s culíčky! Je pryč, je mrtvá a já už ji nikdy neuvidím. Nikdy už neuvidím svoji Klárku s hnědýma mrkacíma očima, s červenými šatečkami a vestičkou…!
Víte, byla nemocná. Vypadávaly jí vlasy, čímž mi znečisťovala podlahu pod postelí a prostěradlo. Spaly jsme totiž spolu v mé posteli, aby mi nebylo smutno. A teď je pryč! Nemůžu tomu uvěřit.
Byla to moje nejoblíbenější panenka ze všech. Moje děťátko! Kolika hrami jsme spolu prošly… Kolik svých trápení jsem jí svěřila! Její hadrové tělíčko vsáklo tolik mých slz a její hlavička vždycky vnímavě poslouchala moje povídání.
Tehdy, když jsem ještě byla dítě, jsem spolu se svou Klárkou věřila, jak je svět kolem mě úžasný. Cítila jsem se v bezpečí. Nevnímala jsem snad žádné konflikty. Všechno bylo snadné! Když se Klárce její šatičky při hře ušpinily, maminka skvrnu vyprala a já jsem mohla přestat brečet. Když jsem měla náhodou nějaké trable, byly jejich rozměry srovnatelné se zrnkem prachu. Proč mě tenkrát ani nenapadlo, že by to někdy v budoucnu mohlo být jinak?
Jak kouzelně bláhové děti bývají…!
Čím větší jsem byla, tím se Klárka jaksi zmenšovala. Přestala jsem ji všude tahat s sebou a už jsem ani nepotřebovala, aby zrovna ona byla mým jediným důvěrníkem. Chudák holka mi přestala stačit, ale své privilegované místo u mě v posteli přesto neztratila.
Stávala se ze mě dívka s vlastním pohledem na svět a mé představy o bezpečném světě bez problémů se pomalu vytrácely. Už nejsem malá, takže vidím, jak se moje babička trápí, když vidí její jedinou dceru, tátovu sestru, jak svůj život už patnáct let utápí v alkoholu a nenechá si pomoct. Ze své výšky už vidím, že ne každý je tak milounký, jak se na první pohled zdá. Už vím něco o tom, jak člověka dokáže zabolet, když má někoho rád - vím, že láska vždycky jenom nehřeje. Poznávám tyto nepříjemné věci a s výčitkou v očích se Klárky ptám: ,Copak jsi to nevěděla? To jsi mi to nemohla říct zrovna?'
A tak postupem času mávám svým iluzím a děsím se, že nakonec nezbude ani jediná.
Nedávno jsem si všimla, jak je Klárka sešlá. Lesk v jejích očích zašel prachem. Vlásky potřebovala rozčesat. Našla jsem tedy v hlubinách zapomenuté krabice s hračkami dětský hřebínek a chtěla jsem dát panenku zase "dopucu". Stačilo ale jedno jediné protažení tupých zoubků hřebenu panenčinými vlasy a já jsem viděla, jak se hnědé kadeře sypou pryč. Ustala jsem ve svém snažení a s povzdechem jsem šoupla Klárku na staré místo. Od té doby mi Klárka chřadla víc a víc, až byla nakonec úplně plešatá. Vypadala jako smutné dítě potýkající se s hnusnou leukémií, která ji sžírá - a mně ten pohled rval srdce…
Když jsem se dnes ráno probudila, můj první pohled zpoza spánkem oteklých víček spočinul právě na ní. Zase ta holá hlavička a smutné oči…
Jako by do mě najednou někdo střelil - vyskočila jsem, naházela na sebe oblečení, popadla Klárku a nějaký starý šustivý sáček. Ani jsem pomalu nepřemýšlela, co dělám. Vhodila jsem ubohou panenku do dusivého igelitu. Sáček zašustil naposled při letu do útrob popelnice. Sbohem. Bez ní už si snad nic nalhávat nebudu.
A tak tady teď sedím, dívám se na prázdné místo, které po Klárce zůstalo, a říkám si, jak jsem to jenom mohla udělat. Ona tam teď určitě někde pláče a říká si, proč se chci najednou zbavit všech těch iluzí, které jsme spolu nasbíraly, když jsem byla dítě. Nejsou snad pro člověka důležité? Co jiného by vlastně člověku zprostředkovávalo optimismus, když ne iluze?! Co jiného by mě mohlo hnát dopředu, když ne iluze?!? Jsem já ale blázen…!!
Nevadí, že je Klárka trochu cítit odpadkovým odérem, když ji z popelnice s omluvným výrazem vysvobodím. Je přece hadrová… Tak ať mi nikdo nebere iluzi, že trocha mýdla a vody všechno spraví!