Zlatá truhlice

1. června 2011 v 22:46 | nohavrukavu |  Pár písmen...
Sluníčko konečně vystoupalo na svých mladých nožkách na modravou oblohu a zamžouralo na jednu malou vesničku v lesnaté dolině. Bydleli v ní lidé zlí i dobří, bohatí i chudí a šťastní i nešťastní, tak jak už to na světě chodí. V poslední chalupě s roztrhanou střechou a praskajícími trámy žili dva dospívající sirotci, dvojčata Honzík a Anička. Často neměli co do úst, a tak chodili žebrat do města. Jednou, když už si s tou svou chudobou nevěděli rady, rozloučili se s chatrčí a vydali se do světa.
Když došli na rozcestí, usmysleli si, že se každý vydá svou cestou. Po pár krocích ale Anička samou nepozorností klopýtla tak, že ji tuze rozbolela nožka. I řekla si: "Kdyby tady tak byl můj bratříček Honzík! Ten by mi určitě na nohy pomohl!"
Ale ani jemu nebylo do zpěvu. V břiše mu kručelo, ale kolem samé houby a bobule. Copak on ví, co je jedlé a co ne?
"Kdyby tady tak byla moje sestřička Anička," vzdychl si pro sebe. "Ta by mi jistě poradila!" Ještě chvíli si mumlal a brumlal, ale pak si řekl: "Najdu Aničku a už nikdy víc se nerozdělíme!" Prošel celý les, než sestru našel. Pomohl jí na nohy a chvíli ji i na hřbetě nesl. Když už Aničce bylo zase dobře, nasbírala na oplátku Honzíkovi plné hrsti borůvek a malin.
Oba poznali, že je lepší pomáhat jeden druhému a hned se jim putovalo o něco lépe.
Míjeli podobné vesnice, jako byla ta jejich, potkávali chudé i bohaté, štědré, kteří jim cestu usnadnili kůrkou chleba, i lakomé, kteří je mnohdy holí z prahu svého domu hnali. Šli rok, když došli do velice zvláštního města. Ulice tam byly šedé, lidé prchliví a smutní. I ti ptáci jakoby umlkali víc a více.
Celí udivení došli až k zámku. Zámek to byl krásný, to ano, mohutné sloupoví a vysoké věže… Ale ze stožárů visela černá sukna, okna byla zatažená a zdi studené, jako by byly z ledu stavěné. Ušlí sourozenci si chtěli aspoň pár nicotných jablek natrhat, aby se posilnili. Najednou ale uslyšeli rachot brnění stráží, které je pochytaly a jako zločince předvedly před krále. V zámku bylo také ticho, nikde žádná hudba, ani květiny.
"Tito dva holomci, pane králi, trhali naše poslední zámecká jablka!" žalovali muži v brněních.
"Tak, co s vámi uděláme?" odtušil král unaveně.
"Ty jsi ale statný mladík," prohlížel si panovník Honzu a pak pokračoval: "Už vím! Plýtvat jídlem se nemá, zvláště v těchto nehostinných dobách. Já tě ale nevsadím do hladomorny! Pustím tě, ale musíš donést to, co mi patří a co ještě nikdo, od té doby, co se to ztratilo, nenašel." Přikázal tajuplně král.
"Klidně to pro vás, králi udělám, ale dovolte mi vzít si na pomoc mou sestru," poprosil Honza. Král povolil. "Jestli se vám úkol povede splnit, udělám tě manželem mé dcery Apoleny a tvou sestru dám za nevěstu svému synovi Sebastianovi,"dodal.
Tato nabídka se Honzovi Aničce moc zalíbila, a tak se za doprovodu modrých očí krásného prince a pohledu smutné princezny vydali na dalekou cestu. Měli přikázáno najít velkou
bezednou truhlici zlata, aby mohl král splatit všechny dluhy ostatním královstvím a nakoupit drahé léky po svou churavou dceru. Truhlici mu ukradl zlý černokněžník Barnabáš , protože nedostal královu dceru Apolenu za ženu. Apolena také od té doby churaví.
Honzík s Aničkou putovali po moři i po souši, míjeli ledové pláně a umírali žízní na samé poušti. Jednoho dne došli do polorozpadlého stavení uprostřed lesa, před kterým seděla na pařezu podivná stařena.
"Kdopak to ke mně zabloudil?" zahekala stařena skřípavým hlasem.
"Já jsem Honzík a toto je moje sestřička Anička. Nevíte, kudy se jde na konec světa, dobrá babičko?" optal se zdvořilým hlasem Honzík.
"A pročpak putujete na tak strašné místo, holoubci? Každý odtamtud utíká, seč může! Posaďte se, odpočiňte si a občerstvěte se," pobízela je stařena. Pak ukázala na stůl, který jakoby tam před chvílí ještě ani nebyl. Od stolu se linula vůně pečínky a maštěných brambor borůvkový koláč pobízel k ochutnání a pro svlažení hrdla čekal na hosty slaďoučký mošt. Anička s Honzou se dali vděčně do jídla. Oba sourozenci sprášili vděčně celé pohoštění, že nezbyl ani drobeček a pak Honzík povídal: "Jsi výborná kuchařka, stařenko. Ale vidím, že tě asi trápí nějaké neduhy. To bude jistě tím věčným šerem, které tě obklopuje." A jen dopověděl, popadl sekeru zaseknutou v chatrném špalíčku a dal se do kácení statných jedlí a smrků. Jakmile sluníčko pošimralo stařenku na líci, celá ožila. Ze třísek stromů opravil střechu na chalupě, mechem vycpal díry ve zdech a zbytek polínek vyrovnal k peci na zátop.
"Já vám taky pomůžu," řekla Anička a dala se do práce. Zametla před chaloupkou všechno smetí, zahrádku vyplela a kytičky pokropila, plot porovnala, ve světničce se rozvoněl chleba a podlaha zase zářila čistotou.
"Jste oba moc hodní, děkuji vám. Zasloužíte si odměnu," pochválila je stařena. "Vidím, že se opravdu chcete dostat za Barnabášem, ale bez mojí pomoci by to byla daleká a těžká cesta. Tady máš, Honzíku, kouzelný meč. Ten přemůže i nesmrtelného a tebe ochrání. A tobě, Aničko, daruji zlatý klíč. Odemkne každé dveře, i kdyby byly na sto západů zavřené!"
"Děkujeme, babičko, ale odkud jste vzala takové čarovné věci?" zeptala se udiveně Anička.
"Vždyť jsem taky čarodějnice," smála se stařena a dodala: "Ale Barnabáš, můj bratr, dělá nám čarodějům velkou ostudu, protože škodí lidem. A teď už běžte! Musíte rovnou za sluncem, to vás dovede, kam potřebujete!"
A jak jim stařena poradila, tak taky udělali. Zanedlouho dorazili k velké a strmé skále.
"Podívej se nahoru, Aničko!" zavolal Honza. "Je tam hrad!"
"Ale co teď? Ta skála je pevná, vyšplhat na ni nepůjde a vchod taky nemá!" povzdechla si Anička.
"Budeme si ho muset prorazit sami. Přece se nevzdáme v cíli!" povzbuzoval ji Honza. A tak se dali do práce. Ale ať do toho kusu kamene třískali, jak chtěli, nedařilo se. Když se začalo stmívat, ztratila Anička naději a její upřímné slzy kanuly na tvrdohlavou skálu. Ta se rozpukla a oba měli volnou cestu. Šplhali po kluzké skále, až
dorazili k bráně s ostrou mříží.
"Co budeme dělat? Přes tohle se už nedostaneme!" zabědoval Honza.
"Ale dostaneme!" zvolala Anička a dodala: "Mám přece kouzelný klíč od té hodné stařeny z lesa!" Zašramocení klíče v zámku ale probudilo zlého čaroděje Barnabáše.
"Copak to tu cítím za zemské červy? Že by se někdo opovážila až na můj hrad?" zvolal hrůzostrašným hlasem černokněžník. To už ale uviděl honzu s mečem v ruce, proto nemeškal a vtrhl do boje. Metal na mladíka svá zlá kouzla, ale jaké bylo jeho překvapení, když se od něj všechna odrazila! Boj byl i přesto tvrdý a nelítostný. Meče řinčely a mnohdy krev zabarvila Honzíkův plášť doruda. Najednou všude vystřelily plameny a kolem zněl krutý smích Barnabáše.
"Stejně nevyhraješ, hlupáku!" křičel.
Honza se už se silami v koncích kácel k zemi, jen naposledy švihl mečem. Barnabášovy kruté plameny zmizely a černokněžník se konečně kácel k zemi. Stalo se tak, jak předpověděla tajemná stařena. Z Barnabášova těla začala syčet pára, až z něj nezbylo vůbec nic. Na místě, kde zmizel, se objevila krásná zlatá truhlice.
"Zvládli jsme to!" jásali šťastní sourozenci jeden přes druhého.
Popadli truhlici, když v tom se s nimi zem zatočila, rozpukla se a oba padali, padali a padali… Až se octli ve známém šedém království.
Když lid uviděl záři zlaté truhlice, celý ožil a Honzíka s Aničkou oslavoval až do nebes. Stará jabloň v zahradě znovu hojně vykvetla, kytičky v zahradě znovu nabyly na síle a domy byly zase v plném lesku, ani se hospodyňky snažit nemusely.
Zanedlouho král vyrovnal dluhy s okolními zeměmi, princezna se uzdravila i bez léku z dalekých zemí… Celé království vzkvétalo.
Slavily se dvě svatby najednou: Princezna Apolena našla lásku ve statečném Honzovi a dobrosrdečná Anička celá zrůžověla v objetí prince Sebastiana.
Celá země měla dva krále a dvě královny, protože Anička s Honzou si dávno slíbili, že se přece nikdy nerozdělí a budou si navždy pomáhat. V království proto už navždy zůstal klid a mír…
Zazvonil zvonec a pohádky je konec!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama