Říjen 2011

Genius loci

18. října 2011 v 21:18 | nohavrukavu |  Pár písmen...

Praha. Jak já to město miluju! Praha je jako tělo člověka s opečovávanou vizáží, člověka možná starého, možná mladého… rozhodně však čilého - což dokazují divoce pulzující tepny jejích ulic.
Můžete zde najít místa světově proslulá, jako je náš hradní komplex nebo Svatovítský chrám, místa zajímavá, jako je třeba areál průmyslového paláce, nebo také místa odpudivá, temné uličky s podivnými lidmi s tmavou tváří, kapucí a rukama vraženýma hluboko v kapsách. Praha.
Na naší metropoli miluji samozřejmě její historickou tvář, ale uchvacují mě také uspěchané podzemní uličky pražského metra. Kladu si otázku, zda lze ve vztahu s přeplněným nástupištěm metra použít termín "genius loci"… Mohu při jízdě na eskalátoru pociťovat, jak mnou prostupuje duch místa? Snad to je možné…
Hledím do tváří lidí v anonymním davu a pozoruji jejich výrazy v obličeji. Ten muž někam spěchá, ta dívka je duchem naprosto mimo a měla by mít strach, že jí třeba tamten chlapec potajmu strčí ruku do kabelky a ukradne jí peněženku. Dole na nástupišti pozoruji matku, která chrání své dítě s přísným výrazem ve tváři před pádem do smrtící špinavé díry vyhrazené pro svištící metro. Vlasy mi zcuchá proud vlažného vzduchu proudícího z tmavé díry tunelu. Už to jede. Předtím, než vkročím do napůl zaplněného vagonu, rozhlédnu se naposled šedým nástupištěm. Není vlastně úplně tak šedé, míhá se barvami kabátů, svetrů a mikin uspěchaných Pražáků a zaujatých turistů. Co člověk, to příběh, co člověk, to nějaká zajímavost, originalita. To vše na dosah ruky, a přece tak vzdálené a vlastně nedosažitelné. Tolik lidí vám proteče očima a vy si jen můžete domýšlet, co jsou zač.
…Genius loci v metru? Mmmm, jak bych to jen uvedla na pravou míru…? Ano, metro mě vždy bavilo a asi i bavit bude - pokud mě v něm nezastihne nějaká událost s bombou pod sedačkou, jak to občas ve zprávách zaslechnu. Ale když si vybavím Prahu zahalenou v modrých večerních šatech, s diamantovou výšivkou pouličních světel a nás dva stojící na poloprázdném Karlově mostě s vyhlídkou na úchvatně osvětlené Hradčany a Petřínskou rozhlednu… ano, bránila jsem se tomuto kýči hledáním genia loci v pražském metru, ale… zkuste pocítit onu těžko popsatelnou atmosféru na tomto kamenném skvostu! Bez front osahávat ohmataná místečka na pískovcových sochách, poslouchat nepatrné šumění Vltavy a klepání podpatků na kočičích hlavách o půl dvanácté v noci… Přijímat polibky ve stínu brány, jež pamatuje mumlání obrozenců, chichotání barokních dam nebo rachot kol šlechtických gotických kočárů.
Ano, jsem tak šíleně neoriginální… ale spokojená, protože teď, teď jsem našla toho pravého genia loci. A chci tam takto stát znovu, hned teď!

Pštrosí syndrom

11. října 2011 v 19:55 | nohavrukavu |  myslím si...
Kdesi jsem zaregistrovala debatu "těch nejvyšších" na téma sexuální výchova na základních školách. Je to teď asi aktuální věc a jak se zdá, politici si s tím moc rady nevědí. Tedy aspoň ne tak, jak bych pokládala za normální - vždyť… kde je problém? Sex přestal znamenat tabu zhruba během posledních dvaceti let! Tak co řeší? Sex už není pojem ošemetný a vyvolávající červeň ve tváři třeba i dávno dospělých lidí, jak to bylo dříve. O sexu se mluví a lidé se s ním možná i díky médiím setkávají snad na každém kroku. Polemizovat, zda je to vhodné, by asi bylo na dlouhé lokte, ale vyslovit názor, zda "pustit sex" také do škol, na to bych si snad trochu času našla.
Vzpomínám si na ty trapné pořady, které nám na videu zhruba v osmé třídě na základce učitelka pouštěla. Vybavuji si také ty pokoutné pohledy spolužáků, trapné chichotání a zvláštní pocity při studování schématu, jakým způsobem se vyrábějí mimina. No ano, nemám moc příznivé vzpomínky na výuku sexuální výchovy. Pamatuji si na naše zklamání, když jsme se konečně tohoto kýženého tématu v jinak nudném předmětu rodinná výchova dočkali. Jak už jsem tedy naznačila, zdá se mi, že poučovat těžce pubertální osmáky stylem "kluci mají pindíky a děvčátka zas ne", jak to bylo na naší škole, je zcela bezpředmětné. Myslím si to právě proto, že děti už od malička vidí v televizi nahotu a záležitosti s ní spojené, jsou jim dostupné různé časopisy pro teenagery plné užitečných informací, o internetu nemluvě… A pak, zkuste se vžít do role učitelky před důchodem, která si musí stoupnout před třídu a mluvit, sama pomalu víc bezradná se svým sexuálním životem než oni, protože to tehdy nikdo nevysvětlil! Nemluvilo se o tom skoro vůbec, podle toho, co jsem se doslechla… Podle mě by se dětem už tak ve třetí třídě měla osvětlit základní fakta bez nějakých extrémních pohádkových příkras - zkrátka by to mělo proběhnout něco jako kapitola v rámci prvouky. Myslím si, že se sexuální výchova vyučuje až zbytečně pozdě, a že je dnešní doba nastavená na to, aby se o sexu mluvilo s dětmi o něco dříve.
Nezapomeňte, že se toto téma vyučuje hlavně proto, aby byly děti a mladí lidé chráněni před nebezpečím, které jim v souvislosti se sexem může hrozit. Netvařme se tedy jako by se nás to netýkalo (týká), vyškolme učitele, aby to uměli dětem co nejlépe podat a hlavně přestaňme strkat hlavu do písku. Jsme lidé, ne pštrosi!

Hej pane můzáku, pocem!

10. října 2011 v 20:01 | nohavrukavu |  Můj milý deníčku - aneb Co je nového
Škola, základ života.
No nemyslete si, že tady v těch pár řádcích budu rozebírat tento citát. Já jsem jen ta tři slova napsala do wordu, třikrát je po sobě přečetla… a zůstala opět na mrtvém bodě. Máme totiž povinně v rámci nácviku na maturitu z češtiny reagovat na témata, která pro studenty vyvěšují redaktoři Mladé fronty Dnes. Téma je spjato se školou. Já, byť v budoucnu adeptka na zařazení se do skupiny Komenského stáda učitelských oveček, jsem bezradná a nevím, jak se vyjádřit. Já, která mám většinou ke všemu co říct. Většinou, nojo.
Dneska je prostě blbý den. Vstávala jsem jaksi narychlo, pozdě a duchem ještě pořád ve snové krajině. Vyčistila jsem si zuby, něco na sebe navlékla a šla se dospat do busu. V tašce poloprázdný papír, kde měla být vypracována maturitní otázka do angliny a materiály do literatury, které jsem si… nečetla. A ano, samozřejmě jsem byla vyvolaná. Samozřejmě jsem nic nevěděla (ani jména spisovatelů, kteří patřili do katolického směru spisovatelů první poloviny 20. století). A teď tady sedím nad papírem s tématy na povinnou slohovku, moje ubohoučké spisovatelské ego už se ani nesnaží zreinkarnovat! Jediné, nač myslím, je víkend, který připomíná už jen tričko ležící na dně koše se špinavým prádlem, a jež vydává nezaměnitelné aroma kalby plné alkoholu… Místo abych doháněla, co mě dávno tlačí, radši stahuju písničky a vykecávám se černým čtverečkům na klávesnici mého zaprášeného notebooku. Asi přeleštím obrazovku a něco ze sebe vypotím, ale tentokrát už se kandidátkou na otisknutí asi opravdu nestanu. A vy mi pojďte udělat masáž nebo mi aspoň přejte hodně sil, pevnou vůli a nějakého pana můzáka s opravdu vypracovaným tělem, které by dokázalo vyzvednout můj přetěžký a roztékající se mozek do takové pozice, ze které by zvládl taky něco vymyslet. Čekám na tebe!

Proč jsou ty prázdniny tak krátké?

6. října 2011 v 23:31 | nohavrukavu |  Pár písmen...
Tento článek sem dávám sice o něco později, takže jeho aktuálnost lehce vypršela, ale nevadí. Je to slohovka, kterou dává snad 80% češtinářů (po celém světě...?) ;) ... :D ...svým studentům - totiž slohovka na téma "prázdniny". Na zpracování jsme měli snad 35 minut, což se mi podařilo dodržet a za což jsem opravdu ráda, protože s tímto mívám problémy. Na výběr byly vlastně dvě varianty, a to "Proč jsou ty prázdniny tak krátké/dlouhé". Pohrávala jsem si s oběma možnostmi, ale nakonec zvítězila ta, kterou popisuji níže. Čtěte, jak vypadaly moje letošní letní prázdniny a záviďte a těšte se se mnou na ty nadcházející! ;)


Je září, já sedím ve školní lavici a s koncem tužky ve rtech vzpomínám na dva uplynulé měsíce. Vybavuje se mi tolik situací...V červenci hodně pršelo. Bylo mi to však zcela ukradené, protože jsem tento jinak blahořečený měsíc trávila v tom lepším případě nad rozpálenou plotnou, v tom horším s rukou v ne úplně čisté záchodové míse. (Pro lidi chytající se znechuceně za břicho podotýkám, že ty ruce byly chráněny gumovými rukavicemi...) Červenec mi tedy uplynul tempem zraněného šneka, ovšem srpen naštěstí dostal jiný spád. Rozhodla jsem se vyřadit z provozu svého tolik používaného autopilota a začala jsem mžourat očima do konečně vykukujícího slunce.
Ukázala jsem svou zdivočelou tvář na pár akcích a dala jsem tak vědět všem nevědomým duším, že jsem taky tady. I když občas přece jen zapršelo, dokonce jsem to vítala. Mohla jsem se totiž zahřát v nově objeveném teplém azylu milého náručí. Vrcholem mé prázdninové aktivity byl vrcholný výkon mých mozolnatých rukou, které upádlovaly bezmála 90 kilometrů po ne přímo svižně tekoucí řece Sázavě. Spálila jsem si tam kolena a ramena, projevila svou brilantní inteligenci tím, že jsem si spletla vydry s kačenami a poznala kus krásné skalnaté přírody podél oné Zlaté řeky.
Po týdenním plahočení v ne moc pohodlné kánoi (a to zejména pro sedací partie) mi byl odměnou prázdný dům. Tato unikátní situace nastala, když se rodičové se zbytkem svých dětí rozhodli odcestovat na dovolenou za kopečky - a já se odmítla účastnit.
Tyto srpnové události mě tedy nakonec přiměly zeptat se lehce podrážděným hlasem bůh ví koho: " Proč jsou ty prázdniny tak krátké...?!"

Moje nepřekonatelná hyperaktivita

6. října 2011 v 22:53 | nohavrukavu |  Můj milý deníčku - aneb Co je nového
Je půl jedenácté, docela obyčejný večer babího léta. V pokoji mi smrdí ostrý odér laku, protože jsem se poslední čtvrthodinu věnovala zdobení nehtů po francouzsku. Z pramínků vlasů mi odkapávají kapky vody, byla jsem se koupat. Přemýšlím nad nesmrtelností chrousta (nebo čeho) a ze židle zapomenutě stojící u zdi po mé levé ruce překypuje halda oblečení. "Inteligent ovládá chaos", hlásá neoriginální nápis vyhotovený pomocí povystřihovaných písmenek z novin nalepených na bílou á čtyřku, kterou jsem si kdysi nalepila na vnitřek věčně otevřených dveří mé šatní skříně. Bordel! Budík, který jsem už pár měsíců míjela bez povšimnutí, (k životu si vystačím s mobilem), líně tiká. Čísi ruka pronikla vzniknuvší škvírou mezi dveřmi do mého pokoje a zhasla bez jakéhokoli vysvětlujícího gesta světlo nad mou hlavou. Šetříme energií, stačí mi lampa. Už tři hodiny zápasím sama se sebou, abych se konečně přestala flákat a začala se učit na test z ekonomiky. Jo! Jednou jsem začala… Ale pak jsem usoudila, že je to blbost a složku s materiály zase zaklapla. Čím déle tady tak nečinně a znuděně sedím, tím víc můj mozek krní. Už se mi ani nechce sejít po schodech dolů do koupelny a zbavit svůj chrup kdovíjakých nečistot nashromážděných od poslední návštěvy zubního kartáčku v těch docela frekventovaných místech. (Ale fuj, to zní nechutně, když člověk vypne autopilota a zamyslí se nad tím… do důsledku.) Je tři čtvrtě a já si po sobě čtu, co jsem to sem naplácala. Bóžemůj. Jdu na ty zuby, zítra si okopíruju tahák a kašlu na všechno. Achjo.

Budliky-budliky

1. října 2011 v 23:52 | nohavrukavu |  Můj milý deníčku - aneb Co je nového
Taaak, vyvěsila jsem novou anketu, takže hlasujte, zbloudilí cyber-poutníci, kteří jste se usadili na palouku mého blogu a hledáte zde nějaké vyžití, odpočinek nebo se prostě jen za chůze rozhlížíte kolem sebe... ;) ...vaše nohavrukavu :-*

Chci tě...

1. října 2011 v 23:21 | nohavrukavu |  růžové pero <3
Chci být pěna do koupele
a vsáknout se do tvých zákoutí
chci být čelo od postele
a sledovat tvé usnutí
Chci být vítr ve tvých vlasech
a toužím ti je učesat
chci být píseň v mnohohlasech
a sólo ti ji zazpívat


Chci být všechno, jen ne sebou
- pokud nebudu v tvém náručí
Chci být pořád jenom s tebou
protože… svět bez tebe mě umučí