Listopad 2011

Nezničme se...!

21. listopadu 2011 v 20:33 | nohavrukavu
Poznámka: Podařilo se mi úspešně proniknout sítem projektu MF Dnes, které odděluje práce špatné, horší, lepší a nejlepší! Mám z toho radost, protože jsem si dávno přála, aby mi některý můj článek otiskli a v hloubi duše jedovatě záviděla úspěšnějším pisatelům. Možná bych si tedy neměla dovolit moc nadávat (...a že se k tomu chystám!), ale radši bych si podle vás měla sednout na zadek a být ráda, že jsem měla štěstí, ale... Když já si musím postěžovat! Takže za prvé... Zúčastnila jsem všech třech kol projektu Studenti čtou a píší noviny... a zrovna tento článek rozhodně nepatří mezi ty, kterým bych dávala velkou naději. Psala jsem to narychlo a s vědomím, že sem patlám všeobecně profláklé věci... Ale to by ani tak nevadilo - ostatně, jak už jsem řekla - měla bych být vděčná. Co mě však nenechává v klidu, je fakt, že změnili můj vlastní titulek, který můžete vidět výše (- že já jsem na titulky a názvy mých pseudoděl úchylná... to jste si možná všimli)! No schválně, víte, jak pojmenovali můj článek, původně nazvaný "Nezničme se", oni - profesionálové?! No nelogickou a na tři řádky dlouhou větou: "Po katastrofickém filmu si vzpomenu na svět našich dětí"... Mmmmm, když tohle vidím, začíná mi tikat oko :-x Je to prostě blbost, když většina mé generace prostě žádné děti nemá! Tím pádem na ně asi těžko budu vzpomínat, žejo :-x A navíc... Titulek o devíti slovech... pche! Jak podřadné... Asi zvednu telefon, vynadám jim tam a pak si vyptám tu knížku, co mi za ten článek slíbili... ;) :D
nohavrukavu

Většinou když se dodívám na nějaký katastrofický film (což se nestává moc často), začnou mi hlavou běžet vysoce úzkostlivé myšlenky. Myslím na budoucí svět našich dětí a uvažuji pomalu jako antický filosof. Možná se vám to taky stává, pokud jste jako já.
Já totiž nepatřím mezi ty, kteří chodí na jaře dobrovolně vysbírávat odpadky z lesů nebo čistit řeky. Příliš se nezajímám o jinak hodně diskutované otázky ohledně globálního oteplování a odpad třídím… no, aby se neřeklo. A abych nedostala doma vynadáno. Když však občas dostanu nějaké nutkání popřemýšlet nad zhýralostí lidstva, uvědomím si, že se k naší matičce Zemi nechováme moc s respektem. Třeba smogová mračna, která z televize ohlašují moderátoři odění do "rób šitých z ropy", jsou toho důkazem. Na druhou stranu si však myslím, že aspoň v naší republice se situace zlepšuje. Na ulicích potkáváme barevné kontejnery. Kolektory na střechách domů pohlcují sluneční záření, aby se mohla využít přirozená energie, která nenechává na přírodě tak škaredé jizvy. Na silnicích už sem tam člověk zaslechne podivné předení elektromobilu a časopisy o bydlení udávají deset pádných důvodů, proč topit peletami a ne uhlím. Supermarkety vám na nákup začínají poskytovat místo plastových igelitek tašky papírové. Svět si tedy možná pomalu uvědomuje, do čeho se se svými čadícími komíny řítí, a tak začíná uvažovat jinak.
Myslím si, že lidé výrazně ovlivňují to, jak naše životní prostředí vypadá, a že tedy mají dost moci na to, aby ji ochránili a zmírnili škodliviny, které na Zemi působí. Nemyslím to tak, že budeme zachraňovat kůrovce, protože jsou to živí tvorové a blablabla… Nenecháme si od nich sežrat půlku Šumavy! Zkrátka: házejme plasty do žlutých a nakupujme do papírových. U toho to aspoň podle mě všechno začíná.


O jabloni...

12. listopadu 2011 v 23:31 | nohavrukavu |  Pár písmen...
Taky míváte chvíle, kdy je vám opravdu na nic a není to jen nějakou bolavou hlavou? No hlava mi sice třeští, ale migrénou to není. Hoří mi tam někde uvnitř zničující požár a hasicí jednotky místo aby hnaly proudy vody do plamenů, pouští je opačným směrem a voda se řine proudem ven… zvenčí to může vypadat, že brečím, ale ne… to jen ti hasiči… chlapi pitomí… se neumí trefit…
Právě teď je mi opravdu hodně špatně a tady není nikdo, komu bych zmáčela rameno a všechno mu řekla, všechno… Vlastně na světě není vůbec nikdo takový. Možná je to ve mně, jsem jako nějaká schnoucí jabloň stojící osamoceně na kopci, jabloň, která svoje jabka nechává vyrůst jen v koruně, vysoko… Jabka jsou nedosažitelná a nikdo neochutná jejich svěží sladkost nebo naopak nedobrou trpkost… možná až plody spadnou, nějaký potulný žrout, odvážlivec, který se rozhodl vydrat se k jabloni na kopec, sebere nahnilé ovoce a ochutná… Ale nikdy nezakusí tu čerstvost, která je v jablcích nahoře a nepozná, jak plody chutnají doopravdy. Bože, zase to zní tak pateticky, protože jo, je mi fakt zle a mám k tomu v těchto situacích sklony. Jenže chápete to? Strašně se mi stýská… Nevím, kdy mě vyvrátí nějaká vichřice, když stojím tak sama, nevím, kolik odvážných přijde obejmout kmen, jen čekám a odhazuju ta nahnívající jabka... A na tom kopci fouká, větve se zmítají v poryvech větru a jabloň je tak nepatřičně samotinká… proč není s ostatními v sadu? Proč byla odsouzena ke stesku? Proč je to jabloň trpká?

…proč mě musí napadat takové věci?

Vypuštěná pára

6. listopadu 2011 v 22:30 | nohavrukavu |  Stěžuju si svému stínu...
Někdy si tak říkám, jak to asi ti buddhističtí mágové (či kdo) zvládají, že dokážou ovládnout svůj vztek. Já se se vztekem potýkám dennodenně, a že bych získala nějaký cvik, to se říct teda opravdu nedá. Právě teď mnou prostupuje vlna zmítajícího se hněvu a já mám co dělat, abych už podruhé nepraštila víkem od notebooku a vztekle nezavrčela. Rty mám pevně semknuté a zuby mi o sebe bezmocně skřípají. V očích se objevují slzy hněvu a občas přestávám psát, protože musím dlaně stisknout v pěst. Jsem vytočená. Víte, já se počítám mezi celkem nekonfliktní lidi, nerada se s jinými hádám nebo dělám rozruch, ale na druhou stranu… doma nevydržím chvíli v klidu. Jedinou oporou je mi hudba, kterou si dost často pouštím hodně nahlas do sluchátek, abych přehlušila ten otravný, nervy drásající tok nesmyslných keců oné osoby. Ona je tak neskutečně… proboha, mám jí zase plné zuby.
Člověk je od přírody nastaven tak, že se chce cítit co nejsvobodněji, volně. Každý zákaz nebo omezení mu přijde, jako by mu někdo šlápnul na nohu a ignorantsky se za to neomluvil. Já mám nohy už celé rozšmatlané z toho věčného zadupávání a možná proto mě poslední dobou podráždí i sebemenší dotek od znepřátelených osob, byť by třeba mohl být zamýšlen jako pokus o smír.
Představte si, že jste dítě na skautském táboře. Na začátku pobytu vám vedoucí stanoví nějaké hranice, které nesmíte překročit. Dodržujete je, ale i přesto se nabalují nová pravidla, která je třeba dodržet, žádají po vás plnění různých bobříků, i když to chce pořádnou dávku sebezapření a obětování se… nakonec jste skaut jako vyšitý, přímo na lebce vyrytý kodex ctihodného táborníka… A osobnost všemi těmi pravidly zatlačená kdesi v koutě, na protest jen slabě pípající a vlastně neschopná se pořádně ozvat, aby náhodou nepřišla o jedno z těch extra čestných vyznamenání.
Ták… a teď si jen představte tu úžasnou věc, kterou se mohu chlubit: já jsem na táboře pořád. Nepřekračuji hranice, lovím bobříky a hlídám si své řády myšího kožíšku. A teď dovolte své fantazii představit si, že už nejste v tom nízkém nadšeneckém věku a vaše osobnost disponuje čím dál hlubším hlasem, který pomalu přestává pípat, ale čím dál výrazněji odporuje bránící se autoritě. Ano, přesně tak se teď cítím. Přišla jsem o své myší kožíšky a hranice se posouvají blíže či dále podle toho, jak silně dokážu řvát. Chci z tábora pryč, už nechci být skaut. Chci odsud pryč, daleko od pravidel, daleko od hnáty, jež podupává po mé pravé noze, která kvůli tomu nemůže vykročit vpřed…
Dobrý. Už jsem se z toho vypsala. Ale na táboře se mi stejně nelíbí!