Jak se mě dotknul odchod Václava Havla

3. dubna 2012 v 0:34 | nohavrukavu |  Pár písmen...
Myslím, že mnoho lidí si stejně jako já ještě stále bez problému vybaví pomalou melodii rozvážného hlasu spíše zdobeného než hyzděného charakteristickým ráčkováním. Melodii hlasu bývalého prezidenta Václava Havla.
Zlí jazykové by celou záležitost ohledně této osobnosti našich novodobých dějin mohli označit za něco jako "českou frašku": nejprve dejme tomu obyčejný, odmítaný a v dané době problémový pisálek absurdních kusů jednoho dne nadchne dav, který ho pak zvolí prezidentem. Ale někteří už takoví obyčejně neobyčejní jsou, takže potom asi také lehčeji strhávají ty davy, které je pak volí dvakrát po sobě hlavami státu, a které nakonec pláčou, když tyto hlavy odcházejí.
Sama jsem za svůj zatím krátký život zažila asi tři Havlova stěžejní odcházení. Avšak když v roce 2003 opouštěl Hrad, snad jsem to zaznamenala - ale neřešila. Byla jsem dítětem ve třetí třídě a my si tedy nejspíš s paní učitelkou povídali, proč se změnila tvář pána nad tabulí.
Ani druhé Odcházení Václava Havla mou duši nijak nepotrápilo, jeho jediný a poslední film jsem zatím neviděla. Když se ale koncem minulého roku v médiích objevila smutná zpráva o definitivním odchodu této respektované osobnosti, nemohlo mě to nezasáhnout a nutno přiznat, že tentokrát už jsem po kapesníku šmátrat musela…
Při mlčenlivém sledování záznamů ze smutečního ceremoniálu jsem se totiž najednou musela sama sebe ptát, jestli nám tady vůbec zůstal ještě někdo podobný. Nějaká opora, která by v případě nouze dokázala rozezvonit klíče tisíce lidí, riskovat vězení kvůli podpisu listiny bojující za spravedlnost bytí, anebo prostě jen roztleskat americký kongres i přes svou mizernou angličtinu. Nikdo takový mě zkrátka nenapadá, jako by mě jinak bez rozmýšlení napadl právě Václav Havel. Vím, že když jsem tehdy seděla před televizí s novinami v hrsti a sledovala smuteční obřad, nashromáždil se ve mně jakýsi pocit nejistoty a strachu, kdože nás tedy případně v krušných chvílích zachrání - nás, malé české občánky. Rejpalové možná podotknou, že Havel za revoluce ani později nebyl jediným, kdo bojoval, ale přece jen… to on se nakonec stal tím hlavním, kdo naši demokracii vypiplával a důstojně nás při tom všem počátečním chaosu dokázal reprezentovat ve světě. Ukázal, že nemíníme zůstávat i nadále o deset kroků pozadu. Výrazně napomohl tomu, abychom se mohli zase postavit na nohy… Převážil těžiště naší středoevropské zemičky z východu na západ… Myslím, že takto poslepoval naši čest.
Tak snad není v Čechách všem Havlům konec!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama