Terapie

3. dubna 2012 v 1:42 | nohavrukavu |  růžové pero <3
Rychle ještě doběhnu do kuchyňky umýt hrnek od horké čokolády. Opravdu by nebylo dobré, kdyby to mělo celý víkend přisychat. Čas už pomalu začíná tlačit, naštěstí jsem se sbalila dříve a teď toho nemám moc. Ještě vyhrabat z pod postele skripta do pedagogiky, ať si to můžu aspoň přečíst.
Pustím se na poslední chvíli do zběsilého rozmotávání šňůr od nabíječky telefonu a sluchátek, když si uvědomím, že vlastně potřebuju obojí a této nevděčné práci se můžu věnovat až posléze - a více v klidu. Hlavně je tu nenechat. Bez sluchátek by to prostě nešlo.
Na stole nechám načmáraný vzkaz pro kluky - zalijte tu kytku na parapetu! (stejně si ho nevšimnou nebo sem v horším případě za celou dobu ani nedorazí), popadnu u dveří přichystaný pytlík s obsahem odpadkového koše a zamknu byt na dva západy.
Na tramvajovou zastávku to mám sice tak dvě minuty, ale já stejně mířím radši na metro. No jo, doteď mě to neomrzelo… Vždycky jsem byla nadšená z vlažného vzduchu proudícího před uhánějící soupravou vlaku, který holkám cuchá vlasy, babičkám vnáší do tváře nelibost kvůli průvanu a děti nutí natahovat ruce a ty jemné proudy umělého větříku chytat. Existovat v přeplněném vagonu s ještě přeplněnější krosnou je sice o něco méně radostné, ale utěšuju se tím, že v tramvaji by to o nic lepší nebylo.


"- Ukončete výstup a nástup…"
Nechám se unést davem ven a pěšky vyhopsám schody nahoru.
Hala hlavního nádraží je takto ráno vysloveně jako síň v samém středu obřího mraveniště. Šikmoocí dychtivci už otáčejí objektivy maxifoťáků, aby byli nachystaní zachytit kdejaký kout Prahy. Umořená mamina pohlavkuje synka, ať se proboha v tom nose nerýpe. Jakýsi kluk něžně odhrne holce pramen vlasů z obličeje a vlepí jí milou pusu na lícní kost. Odvrátím se.

Po dlažbě ševelí kolečka cestovních kufrů, klapou podpatky jarních balerín nebo vysokých polobotek… každý mluví, někdo spěchá, někdo bloudí, někdo bloumá…
Koupím si jízdenku a stoupnu si do díry pod secesní výmalbu nade mnou. Nevědomky se opřu zády o reklamní billboard na zdi za mnou a dál pozoruju ten cvrkot.
Jsem trochu nervózní. Vzpomínky mi běží před očima. Není to nic moc příjemného, i když jde stejně o záležitosti celkem milé… Přesto.
Domluvili jsme se včera přes chat vlastně úplně nečekaně. Nechtělo se mi jet z Prahy samotné, a tak jsem se jej při jednom z našich občasných vlažných rozhovorů prostě zeptala, jestli taky nemíří domů. No a on… shodou okolností míří, takže máme naplánováno potkat se tady pod Fantovou kavárnou. V devět nula pět. Uvidíme se po těch divných pěti měsících poprvé tváří v tvář. A proto jsem nervózní, proto mám hlavou jako v lisu, proto se mi potí ruce a připadám si už jak maniak. Proto si teď uvědomuju všecku tu zběsilou krásu Prahy. Snažím se nějak uklidnit.
Je dvanáct minut po deváté a Honza nikde. Vzhledem k tomu, že vlak odjíždí za pět minut, ruce se mi přestávají klepat a já si oddechuju. Asi to nestihl nebo prostě zapomněl, nenašel mě, nechce mě vidět… Neuvidíme se. Ta společná čtyřhodinová cesta domů byl špatný nápad, který naštěstí zůstane nerealizován.


Takto uklidněná doklusám na nástupiště, s namáhavým vyfouknutím vystoupám s těžkou krosnou do vagonu po ukrutánsky vysokých schodech a málem mě klepne, když hned za mnou přisupí Honza s plnou pusou omluv.
Nestíhal. Samozřejmě, nezměnil se. Nutí mě to k pousmání, ale ovládnu se.
Nasadím lhostejný výraz a jenom brouknu, že to nevadí.
Je mi jasné, že se cesta povleče. Mlčky hledím za mizící metropolí a už se těším zase zpátky. Co doma…
Nebavíme se nejprve o ničem, až potom v tunelech kousek za Prahou nadáváme na nepříjemný pocit zalehlých uší. Pak zas nic. Sleduju jeho visící bílou bundu s kostičkovaným vzorem černé barvy. Krátké vlasy má rozcuchané, prostě asi nebyl čas. Ale brýle má samozřejmě vyleštěné, toho si všimnu hned. Pozoruju, jak za pár minut odloží i tu mikinu a ze zelené krosny vytáhne iPod. Chvilku v něm listuje, ale myslím, že to dělá hlavně aby něčím zaměstnal ruce.
"Jak se ti vlastně daří?" Začne otázkou, když už je ticho trapně hmatatelné.
"Jo, líbí se mi tu," odpovím neutrálně, přejedu ho znovu pohledem a zase mlčím.
"Já si taky nemůžu stěžovat. S Adamem už nejsem na pokoji, odstěhoval se nedávno k té svojí Zuzaně, tak tam mám konečně klid…"
Nevzdává se. Ocením to tím, že se do hovoru zapojím aktivněji.
"No tak to se nedivím, pamatuju si, jak jste si lezli na nervy… Já jsem na privátu s těma třema klukama, jak jsem říkala - a taky se to docela dá. Vlastně se s nima docela dobře bavím," zasměju se a sleduju, co to s ním udělá. Nic. Jak jinak. Proč by taky?
"Vycházet s člověkem, se kterým bydlíš, je hodně důležitý," pokývá hlavou namísto řezavého komentáře, který bych možná uvítala o něco víc. Vyprovokuje mě ten jeho klid.
"No tak určitě. Asi to Adam věděl taky, tak proto utekl," řeknu sice s uchechtnutím, ale drásavým tónem.
"Spíš se k sobě už chtěli nastěhovat…"
"A proč sis k sobě nenašel někoho dalšího?" Útočím dál. Zamračí se.
"Nemám tu potřebu. Aspoň nemusím poslouchat blbé řeči toho druhého," setře mě suše. Je mi jasné, že na Adama teda nenarážel. To mě dopálí a já se začínám rozjíždět stejně jako vlak, který právě opouští nástupiště nádraží Praha - Libeň. Útočím však chabě, což vím a rozehřívá mě to tím pádem ještě víc.
"Myslím, že tvoje řeči taky dokážou člověka pořádně štvát," pokrčím rameny a doplním: "Nebo nudit. To lepší atmosféru moc nenavodí."
"O co ti jde?"
"O nic," štěknu umíněně.

Dlouho mlčíme. On se dál hrabe v tom svém iPodu a dělá, že se nic nestalo. Já ale mám co dělat, abych nezačala neuroticky houpat nohou v kotníku. Vytáhnu skripta a dělám, že hltám rámcové vzdělávací programy. Ve skutečnosti ani nevím, že zhruba půl hodiny hledím zrovna do této kapitoly a už vůbec si neuvědomuju, že bych aspoň mohla obracet stránky, pokud nechci vypadat jako nevzdělavatelný tupec nebo v horším případě jako… jako to, co teď vlastně jsem. Odkašle si, já odtrhnu oči od textu.
Překvapí mě tím, co řekne:
"Já myslím, že tě žere nevědomost, co? Nevíš, jestli si teď na ten prázdnej pokoj nezvu nějakou slečnu. A já ti řeknu, že jo! Že se neléčím z našeho vztahu jako nějakej poustevník! - To's chtěla vědět? Jsi naštvaná, protože jsi to tušila a sama sis k sobě zatím nikoho nepustila!"
Mlčím. Co to do něj vjelo? Takhle se vytáčet normálně nenechává. A co si to vůbec -
" - Co si to vůbec dovoluješ?" Vyjedu na něj očividně nadmíru popuzená.
"Já? Já se s tebou snažím normálně bavit! Tak se teda konečně vidíme a mě štve, že se nedokážeme chovat jako dospělí… To jsou zase ty tvoje nálady, nemůžeš aspoň předstírat zdvořilost, než se to mezi náma srovná?" Vmete mi do tváře.
"A co chceš rovnat? Vždyť jsme se rozešli úplně normálně bez jakýchkoli komplikací. Jako dospělí lidé!" Prsknu ublíženě při vzpomínce na náš rozchod…
Přestalo nás to spolu bavit. Dostala jsem se na Karlovu univerzitu a my si byli konečně nablízku… Najednou jsme nemuseli čekat na víkendy, kdy se odtud tenkrát můj Honza vracíval domů na Moravu dát mi aspoň pusu. Těšívali jsme se na sebe a litovali času tráveného odděleně. Ale jakmile jsme spolu v Praze začali být každý den… Šlo to celé do háje. V klidu jsme si řekli ahoj a mrzelo nás to tehdy snad jen trochu. Bylo to zvláštní a na to, co jsme mezi sebou dříve mívali, až moc neosobní. Tak proto teď asi ten odstup.
"Nevím, co se to s tebou stalo," špitne Honza vyčítavě.
"Co by se se mnou mělo dít? Prostě mám taky jednou špatnou náladu, tak to někdy je. A ty taky nejsi zrovna milej, tak mi nemáš co vyčítat."
"Proč se hádáme, když už vlastně o nic nejde?!" Vypálí netrpělivě.
Když už o nic nejde. To je pravda. Proč mě to tak rozhodilo?
Všimnu si, že stojíme. Kolín.


Zas takové teplo není! Přece jenom je duben a takové aprílové jaro musí člověk umět zvládat. Studený větřík mi foukne do tváře. Na holých pažích vyskočí chloupky jako varovné bodliny dikobraza. Nepřibližovat se!!
AHOJ, TAK NAKONEC NEDOJEDU, TENTO VIKEND MI TO VŮBEC NEVYCHAZI. J.
Odešlu zprávu domů a ani ne za dvacet minut už sedím v dalším vlaku. Mířím zas do té překulturněné Prahy… uklidit si ten teď už nejspíš oschlý hrnek.

Přemýšlím, jestli mám cestu zpátky na privát absolvovat tramvají (natruc), ale nakonec klápu po svých. Aspoň mi tak lépe oschnou kapičky v koutcích očí a vychladne mi hlava. Myslím totiž, že na tohle už by vánek v metru nestačil.
"Čau, sladká Horalko," překvapí mě Filipův hlas, nemůžu ale poznat, odkud vychází. On mě poznal asi podle tlumeného nadávání, když jsem si v malinkaté tmavé předsíni skopla malíček o roh stěny. Já jej nakonec objevím pod mým stolem.
"Tak jsem se odhodlal a konečně ti měním ty zásuvky," zahuhlá přidušeně.
"To je dost," zabučím nevděčně, zahodím krosnu a pro úplnost uklidím ten zpropadený hrnek, než se svalím na postel.
"Špatná konstelace hvězd, vysoký ú-vé záření, blbá poloha měsíce - dáma má krámy?" Zasměje se, když zahlédne mou zborcenost.
"Všechno dohromady až na ty hvězdy, měsíc, ozonovou díru a díkybohu i krámy," odvětím pohřebním tónem.
"Ú-vé záření," opraví mě. A hodí mi na břicho hašlerku. Nesnáším je.
"Dík, nesnáším je. Ale záření by bodlo. Jsem bledá jak nějaká jeptiška." Melu blbosti.
"Kecy…! Já mám barvu úplně stejnou jako ty a pokud tvrdíš, že jsi jak jeptiška, právě jsi mě nehorázně urazila!" Vykřikne skoro pateticky. Už se musím smát.
"Kde je Tomáš?" Zeptám se po druhém spolubydlícím.
"Nahání turistky," mrkne pobaveně. Tomáš si sehnal brigádu v Muzeu sexu kousek od Staroměstského orloje. Stojí u vstupu a kontroluje tam já nevím co. Asi zadky informacechtivých návštěvnic.
"On jediný z nás se o sebe dokáže pořádně postarat," vzdychnu zase smutně.
Chce to nějaký lék. Chce to pozvat si taky někoho do postele a nevzpamatovávat se z toho vztahu jako… jeptiška.
A tak se dotknu ukazováčkem knoflíku Filipovy košile. Až teď si všimnu, že ji má zapnutou o knoflík šejdrem.
Milé. K sežrání!

Jak dlouho jsem na sebe nenechala sáhnout?
Prohnu se v zádech, zakloním se, nahnu zpátky o malinko blíž k němu a rukama zůstanu opřená o postel. Nohy skrčené jako při posedu na turka. Pohled přímo do jeho očí.
Ťukne mi prstem zespod do brady. Malinko si olíznu ret a sklopím oči. On mě ale stejně znovu donutí podívat se do těch jeho modrých tím, že mi tvář zvedne zpátky nahoru. Ukazováčkem sjede po krku k lemu růžového trička, obkrouží oblouk výstřihu a přes klenutou bouli mého špičatícího se ňadra sjede až na břicho.

Při líbání už nezavírám oči, jako jsem to dělávala s… Jak bývalo mým zvykem.
Hledím do modrých očí a užívám si ty pocity. Hledím do zelenajících modrých očí. Třu svůj nos o jeho, jako jsme to dělávali s… o Filipův nos něžně třu ten svůj. On cestuje jemnýma rukama pod mým tričkem, osvobozuje moje malé upoutané vězenkyně a pomalu je laská rty. Trvá to snad hodiny, než se odhodlá sáhnout na knoflík mých riflí. Ty jeho jsou už dávno k prasknutí, a tak ho dál netrápím, a aniž bych se zdržovala tričkem, rozepnu mu kalhoty a svoje mu vzápětí ještě pomáhám stahovat. Napůl ležím opřená o chladnou bílou zeď, celá nahá, napjatá a očekávající sleduju, jak se schyluje k tomu nejkrásnějšímu, co můžu s Honzou prožít. A skutečně Filip líbá úžasně.


Tak takhle se léčí srdcebol? Kdybys, Filipe, věděl… Honzo… Nepřestávej!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama