Květen 2012

Papírová holubice

15. května 2012 v 0:52 | nohavrukavu |  růžové pero <3
Prý "piš"… Tak píšu! Píšu protože si to přeješ, ale taky protože to asi opravdu potřebuju… Jak jinak bych se odpoutala od toho čehosi, co mě svazuje? Jenom psaní na to platí. Píšu, co mě právě napadá, tak mi promiň, že to asi budou nehorázné blbosti - ale varovala jsem tě.
A ty moc dobře víš, že se mi stýská, vždyť je to zhruba dvě a půlminuty, co jsem ti to napsala. I včera jsem ti říkala, jak moc se na tebe těším. Ale víš co? Kašlu na to, už mě to prostě nebaví. Pořád sledovat tvoji zaneprázdněnou kytku, jak občas zabliká a kydne mi po rozkliknutí před oči pár ubohých písmen. Já vím, jsou to písmena od tebe, věty vyťukané tvojí milou rukou, ale přesto… Jsem asi nějaká rozmazlená nebo co. Je mi to málo.
A víš, co teď udělám? Sleduj.
Vezmu bílý papír… ale tužku nechám ležet. Ne, už žádné dopisování, toho bylo až až. Propisku nepotřebuju. Začnu prostě jenom ten čistý a nepoznamenaný arch skládat. Pomalu si promyslím každý pohyb rukou, pohladím každičký nově vzniklý záhyb a při tom si nejsem jistá, jestli myslím více na tu věc nebo na tebe, miláčku. Možná si všechno, co bych ti chtěla sdělit, neslyšně šeptám - nebo mi to jenom hraje v hlavě. Kdo ví… Bohužel tady nejsi, aby ses mi za tu roztržitost smál a já tak zjistila, jak je to doopravdy.
Každopádně, všechny moje vzkazy, myšlenky a mlčenlivé volání po tvé dechem zdvihající se hrudi, se pevně vtiskávají do papíru, který z takového působení dostává nádech krásně pastelových barev. Malbu, kterou jsem pro tebe na zdánlivě stále čistý papír vytvořila tajemným štětcem lásky, můžeme vidět jenom ty a já.
Hotovo.
A teď stačí poskládanou holubici vypustit oknem ven. Zachvěju se strachem, když s ní závan krutého větru dnešního studeného počasí zacloumá a odnese bez rozloučení pryč. Snad ti tedy k pochopení všeho bude stačit to, co s sebou už nese…!
Letí vysoko, neslyšně a nepozorovaně, pod dohledem opatrovnických pohledů všelijakých patronů zamilovaných. Letí nad krajinou, napříč kterou bych já jinak uháněla supícím vlakem rovnou za tebou. Kdyby to šlo.
Už je mi jasné, že je konečně u tebe. Je hluboká noc, ruší ji jen zářící pouliční lampy, ale nevadí. Pomáhají aspoň tomu kusu papíru zmítajícímu se ve větru, aby našel správné okno.
Slyšíš to?
Poslouchej, jak tam venku šustí a vzkazuje ti zprávy ode mě…


Daleko.

11. května 2012 v 22:52 | nohavrukavu |  Stěžuju si svému stínu...
Láska je krásná, to můžu potvrdit všem snícím dvanáctiletým holčičkám. Patnáctiletým dívkám odkývám, jak krásné je milovat někoho se vším všudy, prožívat plnohodnotný vztah. Sobě si povzdechnu, jak je to někdy na provaz.
Chtěl jsi, abych napsala o lásce, co hory přenáší… Ty můj blízký vzdálený - jaké to je? Vždyť víš. Jsi ode mě ty stejně daleké čtyři stovky kilometrů, jako jsem já od tebe. Prostor mezi námi je posetý troskami vzdušných polibků, které ti večer co večer posílám v domnění, že tě pohladí po tváři, až jednou dorazí tam někam… k tobě.
Blbost, blbost, blbost! Sentimentální blbost, předvečerní snění, snaha zabít stesk. Pošetilost, dětinskost, trapnost. Marná snaha, čekání. Těšení. Stýskání. Tiché volání. Hlasité volání. Volání si. Po něm radost a pak zas ten stesk. Prázdné dlaně, oschlé rty, pomalý tep.
Kdy už…?
Za pár dnů.
Hodin.
Minut.
Už? Už…?

Radost. Štěstí. Smích v tvém objetí. Plné dlaně, vlhké rty a zběsilý tep. Teď jen zastav čas.