Červen 2012

Sbalené kufry

21. června 2012 v 23:06 | nohavrukavu |  Pár písmen...
Nikdy to nedělám. Nepiju víno, nejím u toho chleba s paštikou a nebrečím u dokumentu o tučňácích. Nikdy jsem neměla tu potřebu něco takového dělat, ale stala se věc, která mě donutila provozovat všechny tyto činnosti najednou.
Celý dům je prázdný, tak na to mám patřičný klid. Odráží se to na tom, že víno piji mocnými loky přímo z lahve, z tvrdého chleba ulupuju neforemné kusy a špiníc je rozteklou paštikou značky Májka, máčím ten bochník vlastními slzami (značky Jsemjátoaleidiot).
Vlastně jsem toho tvora milovala. Rozuměli jsme si, svěřovala jsem se mu, a i když mi třeba přímo nepomáhal, aspoň mě dokázal pokaždé rozveselit. Stačilo se s ním jenom pomazlit a zapomínala jsem na všechno kolem! Tedy… aspoň na chvíli. Teď tady sedím, dělám divné věci a víceméně nechápu, jak jsem mu to mohla udělat.
Nechala jsem ho jet a teď si to strašně vyčítám… Panebože, je mi zle ze mě samotné. Ale on, můj miláček, se to bohužel nikdy nedozví, nebudu mu moci říct, jak si to vyčítám, a že mě to trápí. Že ho chci zpátky, chci ho mít do konce života… Byla bych ráda, kdyby věděl, že byl vždy mým milovaným, byl mi kamarádem, tichou podporou nebo jakýmsi zdrojem tepla uvnitř duše. Teď už je mi to samozřejmě jasné, proto se biju do hlavy, proč tomu tak nebylo i před pár hodinami, když jsem ho tak hnusně podrazila. Prostě na mě nakonec zapomene, a pokud ne, tak mě bude jednoduše nenávidět. Bude se bát, že pokud se ještě někdy potkáme, znovu mu ublížím. Nebo zemře steskem, ponížením… a kdo ví, jestli ho nezničí samotný průběh té strašlivé cesty. Kdyby to věděl, nezamhouřil by oko, abych mu nemohla ublížit, aby se mohl bránit…!
Vzpomínám, jak jsem ho hýčkávala, vařila mu dobroty a zvala ho vábivě k sobě do pelíšku. Chce se mi z toho brečet. Nenáviděl, když jsem ho tahala za ocas, škrábal mě za to. Teď už bych mu něco takového nedělala, tehdy jsem se prostě jenom nemohla udržet, líbilo se mi vždycky, jak na to reagoval. Byl pak skoro jako rozzuřený tygr, najednou měl tolik jakési… samčí síly, šel z něj až strach!
Ach jo, asi musím zkusit jít spát. To víno mě vůbec neopíjí, spíš přiživuje můj žal, který mě bodá do srdce a ani alkohol tu bolest nedokáže zmírnit.
Jenomže když se uložím do své prázdné postele, do pusy mi vletí chlup, který tady po něm zbyl. A když zavřu oči, vidím to znovu celé před sebou…
Rodiče a bratr prožívali cestovní horečku, jenom já se už s nimi odmítla účastnit rodinné dovolené, takže se mě shon moc netýkal. Balili si opalovací krémy, sháněli plavky, osušky, sluneční brýle, pasy a pleskačku se slivovicí - to kdyby se objevila nějaká virózka. Nebo kdyby tam v tropech byl večer stesk po něčem opravdu moravském. Já jsem byla naštvaná, protože se mi můj kocour opět vyvenčil na rohožku u postele - prostě smrad jak blázen.
Naši dobalili, už odfajfkovali všechny položky na seznamu věcí, které hodlali tahat s sebou a dobelhali se do obýváku čekat na strýce, který je měl dovézt na letiště. Svého Ťapku jsem nemohla nikde najít, dobře věděl, že udělal příšernou věc a já jej za to budu tahat. Když jsem zjistila, že si hrál s mými dva týdny starými žabkami s krajkovou ozdobou, kterou celou rozcupoval, už to ve mně vřelo. Nenáviděla jsem ho! Hnusnej bastard! Pohled na toho spokojeně spícího kocoura pod mou postelí kousíček od páchnoucí hromádky mě rozpálil doběla. Ani jsem nevěděla, co dělám… Ubohé zvíře jenom zavrnělo, když jsem jej přibalila do bratrova kufru. Táhni, zmetku!
A teď tu pláču, vzpomínám, jak jsme se mazlili, jak jsem ho škádlila taháním za ocásek a jak je z něj teď v tom nákladním prostoru dopravního letadla kus chlupaté zmrzlé koule.
Snad se nebudou v Egyptě zlobit, když mi ho tam pak naši pohřbí v písku jako mumii.