Nákupní horečka

21. listopadu 2012 v 0:11 | nohavrukavu |  Pár písmen...

Zastavila jsem co nejblíže ke vchodu, spěšně vypnula světla, zatáhla ruční brzdu a vytáhla klíčky ze zapalování. Ani jsem se na něj nepodívala a vystoupila jsem z auta. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se rychle natáhl na zadní sedadlo pro bundu a už stál venku taky. Dál jsem mu nevěnovala sebemenší pozornost, mé urputné mlčení rušilo pouze drnčení nákupního košíku, který jsem si vypůjčila ze šňůry dalších vozíků a naštvaně ho tlačila před sebou. Jak už jsem mu řekla, vyřešíme náš poslední problém a končím s ním. Už žádné hádky.
Spolupracovníky jsme se stali dávno po tom, co jsme si dali první pusu. Byl z nás vlastně už dávno pár, když za mnou Petr přišel s letákem, že hospůdka nedaleko našeho bytu hledá brigádníky. Oběma se nám ke studentskému životu hodila nějaká koruna navíc a společná brigáda se nám jevila jako úžasný prostředek k získání peněz i dalšího společného času.
Byla to opravdu legrace. Já jsem pracovala spíše za barem, protože jsem už dříve absolvovala kurz, kde jsem se naučila správně připravovat kávu. Petr dělal všechno okolo, co bylo potřeba a náš mladý šéf, Martin, nám vždycky vyšel vstříc. Kuchař Karel nadělal vždycky plno srandy a Markéta, druhá barmanka, náš super kolektiv dotvářela. Střídali se tam i jiní, ale tohle byla naše obvyklá sestava, se kterou jsem se sžila. Z nás všech se stali dobří kamarádi. S Petrem jsme se samozřejmě sem tam poškorpili, ale nikdy to nebylo moc vážné.
Až poslední dobou jsem si začala všímat jeho pohledů visících na modrooké Markétě a trpělivost začala naplňovat pověstný pohár. Nic jsem však nedávala najevo a snažila se sama sebe uklidňovat. Mé podezření se ale začalo stupňovat, když jsem ty dva načapala podezřele blízko sebe stojící osamoceně ve skladu za barem. Když jsme pak byli s Petrem o samotě, udělala jsem mu vůbec první scénu v našem vztahu a on se samozřejmě naštval. Tentokrát naše krize byla opravdu vážná a nemluvili jsme spolu více než týden. Nakonec mě však Petr překvapil romantickou nocí u nás na privátu a já jsem mu ve svitu svíček, nahá, rozpálená a omámená jako po lektvaru lásky, slíbila, že už se na něj nikdy zlobit nebudu.
Zlobila.
Petr si s Markétou sice nikdy nezačal, ale zato mě jednoho krásného dne na oplátku zase on začal podezřívat, že se nějak moc usmívám na Martina, našeho šéfa. Možná jsme spolu občas zaflirtovali, ale vždycky jsem to brala na kamarádské úrovni. Petr byl čím dál nesnesitelnější, čím dál více času trávil se svými kamarády z fakulty, a když jsme byli spolu, končilo to hádkou. Už mě to unavovalo.
Stačilo, aby v hospůdce nastal těžší den a všechno se nám završilo.
Po Petrově nemožném výstupu jsem se neudržela a mrskla po něm násadu na kávu z pressovače. V afektu jsem smetla hrníčky na kávu, podšálky a pobavila lokál svou hysterií. Švihla jsem zástěrou a utekla z hospůdky. Martinův rozzuřený škleb jsem okomentovala tím, že už se mnou nemá počítat. To však bylo tvrzení dost troufalé, protože mě zanedlouho dohnal telefonát, během kterého mě Martinův rozzuřený hlas upozorňoval, že nemá do čeho vařit kávu a že mám být tak laskava a servis okamžitě dokoupit za vlastní prostředky. Petr za trest se mnou.

To bylo asi před hodinkou a my jsme teď před velkoobchodem Makro a já doufám, že to vyřídíme rychle. Nic jiného nám vlastně ani nezbývá, protože se blíží desátá hodina, kdy se prodejna zavírá. Proletím mezi prvními regály a ani si nevšímám, co přesně v nich je. Mým cílem je opustit přítomnost toho podprůměrného primitiva, což vede přes překážku: sehnat vhodný kávový servis, který jsem při lynčování toho hlupáka rozflákala. Petr za mnou vlaje jako hadr a občas si utře čelo. Asi je to pro něj moc náročný pohyb. Před porcelánovým sortimentem se zastavím. Cukřenky, držátka na ubrousky, solničky… Tady. Díky kurzu se v tom vyznám, takže mi netrvá moc dlouho posoudit, které z hrnků by byly nejvhodnější. Bohužel výsledná cena, kterou si v hlavě zběžně vypočítám, mnou znovu zlostně zavibruje. Petr mého dočasného kolapsu, kdy si rukou vjedu do vlasů a nervózně přešlápnu, využije a chytne mě za kabát. Rukou mi přicpe pusu a zatáhne mě do hromady velikých krabic. Koušu, kopu, ale on nic.
"Zmlkni! Zmlkni, slyšíš?" Syčí mi do ucha. Dostanu strach, kdo ví, na co právě myslí. Chce se mi pomstít? Oči se mu hnusně lesknou - chce mi ublížit? Vůbec ho nepoznávám. Poslední, co vidím, je další, shora padající velká krabice. Pak rána… a nic.

"Kláro," uslyším Petrův hlas, a tak ze zvyku našpulím rty v domnění, že je zase ráno a on mě budí do školy polibkem. Pak se nespokojeně poškrábu na boku, dneska se mi spí nějak špatně - a konečně si to uvědomím. Vystřelím do sedu a zmateně hledám nějaký známý bod, třeba poličku nad postelí nebo zrcadlo na protější stěně ložnice. Cože?
"Klárko, probuď se!"
"Jsem vzhůru," odseknu napruženě. Co to se mnou udělal?
"No super… Nebolí tě hlava? Netočí se ti?"
"Proč jsme v těch krabicích? To už jsi trochu přehnal, ne?" Pustím se do něj a snažím se vstát.
"Ježišmarja, nekřič! No tak jsem měl takovej nápad, no… Jsme tady zůstali a je zavřený, asi tu nikdo není."
"Jak jako nápad? Jak to myslíš, nápad? A jak jako není, to ses jako zbláznil?" Zakoktám vytočeně.
"Kláro, počkej! No tak spadla na nás ta krabice a zrovna šel někdo kolem, proto mi přišlo blbý se ozývat… No chtěl jsem se vyhnout zbytečným otázkám, proč jsme jako v krabici a tak… Říkal jsem, ať jsi zticha a tys výjimečně neprotestovala, mělo mě napadnout, že se ti něco stalo… Řekl jsem ti ale, ať se nehýbeš a ty ses fakt nehýbala. Říkal jsem si, že by to mohla být dobrá příležitost si promluvit, tak jsme zůstali tady v těch krabicích. No, a když jsem zjistil, že jsi se o mně opřela opravdu jenom protože... protože jsi omdlela… Tak co jsem měl dělat?"
Nevěřícně zalapám po dechu.
"Takže tys nás tady nechal v krabicích, když mi mohlo klidně krvácet do mozku a myslel sis, že se tady před tebou teďka rozplynu? Nebo že jsem se snad rozplývala po celou tu dobu, co jsem byla mimo? Tak to jsi na omylu! Teda věděla jsem, že jsi blbec, ale že jsi takovej idiot, to by mě ani ve snu nenapadlo! Jak dlouho muselo trvat, než všichni odešli? Na co jsi jako čekal? Já tě fakt nenávidím, Petře, tohle jsi fakt přehnal! Můžeš mi říct, co tady teď budem dělat? Dělej, okamžitě jdeme sehnat nějaké číslo, ať můžem zavolat, aby nás pustili ven! Nebo tady musí být nějakej vrátnej! Nebo hlídač nebo já nevím, ale okamžitě mě dostaň ven!"
"No tak dobře, dobře, uklidni se! Beztak už je někdo na cestě, takovej řev… -"
"Neříkej mi, abych se uklidnila! Co ty si o sobě vůbec myslíš? Já tě opravdu nepoznávám, chováš se hrozně! Je mi z tebe na nic…"
"Ale já jsem fakt nevěděl, že se ti něco stalo! Myslel jsem, že ses uklidnila, že chceš slyšet, co ti chci říct! Bylo to… romantický, seděli jsme tady, ty ses mi schoulila do náruče a já jsem měl pocit, že to ještě půjde… Tak promiň, že jsem se v tobě spletl."
Na to nemám co říct. Nebo vlastně mám, křičela bych! Ale už se mi moc nechce. Je mi to líto. Je mi líto našeho tříletého vztahu, je mi líto budoucnosti, kterou jsme si ještě donedávna společně malovali ve chvílích něžné intimity.
Je mi taky docela líto, když opravdu stoupne, aby se vydal hledat někoho, kdo by mě vysvobodil z potemnělého velkoskladu.
Ale ne, nechci nic slepovat, tohle přece nikdy nemá cenu.
Sleduju jeho záda mizící za regálem. Pak se rychle vzpamatuju, aby mi neutekl a já ho nemusela nahánět někde mezi konzervami. Pokladny jsou opuštěné a nikde nikoho není vidět. Informace taktéž prázdné. Třeba nás zabírají kamery - ale pochybuju, že u nich teď někdo sedí a pozoruje. Možná ten hlídač, ale když tady nikde nepobíhá s baterkou v ruce, beztak někde sleduje místo kamer seriály nebo spí na proleželém divanu. Když začnu přemýšlet, že někde za tím pultem přece musí být nějaké papíry, pokyny nebo přímo telefonní seznam, kde bychom našli potřebné číslo, Petr se otočí a beze slova odchází pryč.
"Co děláš? Ještě tam jsme se nedívali, určitě tam bude to číslo!" Zavolám na něj docela mírným hlasem, což mě popudí. Nezaslouží si usmíření.
"Asi se mi odtud nechce pryč," řekne.
"Ale mně se odtud pryč chce, takže laskavě něco udělej!" Rozkřiknu se naštvaně. Je nemožnej.
"Ještě nás za to zavřou! Co sis asi představoval, že děláš, když jsi nás tady nechal trčet?"
Zastaví se u sekce s dekoračním zbožím, vytáhne cosi z velkého koše a otočí se ke mně konečně čelem. V ruce drží umělou kytku.
"Pro tebe."
"…ta není pravá."
"Nic jiného nemám k dispozici."
"Nechci kytku."
"Já ti ji chci dát."
"Není tvoje."
"Zaplatím ji. Zaplatím všechno, co tady dneska použiju."
"Použiješ?"
"Zvu tě." Otočí se zase zády a vydá se směrem k oddělení s nápoji. Stojím na místě a čekám, s čím přijde. S ničím.
"Můžu k tobě blíž?" Zeptá se pak.
"Jak - blíž?"
"Chci tě chytnout za ruku."
"To snad… přece mi to neublíží."
"Neublíží, slibuju. Pojď." Vezme mě za ruku a vede ke krabicím, kde jsme se předtím schovávali.
"Počkej tady, prosím tě!" Řekne a zase někam zmizí. Sednu si na jednu z nich a pak jenom pár minut sleduju jeho počínání. Přiřítí se s nějakým hadrem, nádobou a svíčkami. Jednu z největších krabic opodál podá blíže a udělá z ní stůl. V onom "hadru" nakonec identifikuji ubrus, který přehodí přes krabici. Co dělá?
"Počkej," řekne znovu. Pak mi zmizí z dohledu a já slyším jenom nepatrné zvuky odkudsi zezadu. Najednou se vyřídí zpoza rohu s nákupním vozíkem, v ruce zahradní lucerničku.
"Dámo? Zvu vás na projížďku naším městem. Je sice poněkud šero, ale zážitek bude neopakovatelný. Nasedat!"
Má smysl odporovat, když mě to asi začíná bavit?
Když se uvelebím na kovovém roštu vozíku, uchopí madlo a veze mě, v ruce lucernu. Vozík se mu tak ovládá špatně, proto po krátkém zaváhání natáhnu ruku a světlo mu vezmu, abych na cestu svítila za něj. Usměje se, ale nic neřekne. Vidím však na něm, že je rád. Najednou zabrzdí.
"Tak madam, udělám vše, aby projížďka byla luxusní," pronese a jelikož se nacházíme v oddělení s mycími prostředky a dalším příslušenstvím k úklidu, sáhne do regálu a vytáhne balení se třemi kusy hadrů na podlahu.
"Na tom by se ti mohlo sedět líp," usměje se a hodí mi balík.
"Jak jsi galantní! Až mě to překvapuje…!" Podotknu, ale nemyslím to zas tak vážně. Nikdy nebyl buran.
Cesta pokračuje a co má Petr v plánu, to si domyslím až podle dalších věcí, které mi přibývají v klíně. Asi osm druhů sýrů, pět kilo sýrové pomazánky, balení s půl kilem šunky, šest sáčku s olivami, šest plechovek s broskvemi, ananasy, jahody a mandarinky, deset kilo cukru, celozrnný chleba, tři kila rajčat… griotka, šampaňské, set skleniček na ně, sada talířů, kuchyňské vlhčené ubrousky 2+1… Ve velkoskladu menší nákupy neexistují. Na mobilu k tomu všemu pustí hudbu a výlet se stává opravdu nezapomenutelným.
V cíli, tudíž u krabic, mi pomůže vystoupit z hromady ulovených věcí.
"Díky," pošlu mu malou úklonku, když mi při vystupování z "vozidla" políbí ruku.
"Vše ke tvé spokojenosti," mávne paží a najednou to vypadá, že neví, jak ze zvláštní situace ven. Anebo spíš dál.
"Tak… pomoct bys s tím nechtěl?" Promluvím nakonec první já.
"Jo," vzpamatuje se a podá z vozíku talíře. Zapomněli jsme na nože, takže pro ně odběhne a já se pustím do vybalování talířů, ať máme kam dávat všechno jídlo. Když je začnu aspoň trochu umývat ubrouskem, už je Petr u mě. V ruce drží sadu profesionálních nožů a balík sirek. Výhoda supermarketů je, že v nich seženete všechno.
Společně nám netrvá moc dlouho všechno nachystat. Já připravím obložené talíře se sýry a šunkou, nakrájím rajčata a posypu je lehce bazalkou, na další talířek vyrovnám tmavé krajíčky celozrnného chleba a pak už sleduju, jak Petr dodělává bowli z kompotů a griotky. Ještě zbývá zapálit svíčky a večeře je hotová.
"Smím tě pozvat ke stolu?" Zeptá se a nečeká na odpověď. Odsune skládací sedátko s nápisem "pořadatel". Mají tady fakt všechno, projede mi hlavou a usměju se. To ho evidentně povzbudí, pomůže mi posadit se a pak se sám usadí naproti. Zachytí můj pohled a pošle mi zpátky ten jeho, jemně ozářený světly ze svíček. Je to milé. Moc milé.
"Bavilo mě to," pochválím nepřímo jeho šílený nápad.
"Mě to ještě pořád baví," usměje se.
"Jo… Ale je to šílený, nechci domyslet, co nás čeká, až se na to přijde," zhrozím se nad nenadálou myšlenkou.
"Teď to neřeš," zasměje se vesele a oči mu ve žlutém světle jenom blýskají.
Popíjíme bowli, nerozumně to mícháme se sýry a jsme uvolnění tak, jak se nám to už dlouho nepodařilo. Jestli je to kvůli alkoholu, náhlému porozumění mezi námi dvěma nebo bláznivou nocí, na to se ani nesnažím přijít. Možná vším dohromady, ale je mi to opravdu jedno.
Kulisu dotváří stále znějící hudba z Petrova telefonu, a že to není kvalita jako na koncertě, to nám absolutně nevadí. Kouzlo dnešního večera, vlastně noci, je založeno na provizoriu, proto si ani jeden z nás nestěžuje.
Vlastně naopak! Když mě Petr houpe v houpací síti uvázané mezi pilíři regálu a v pauzách mě krmí ovocem nasáklým griotkou, chce se mi vrnět blahem. Když se honíme ve ztemnělém opuštěném obchodě, mám pocit, že se se mnou točí svět, když mi zaváže oči utěrkou a hrajeme na slepou bábu, nechce se mi věřit, že se mi to nezdá, že je to opravdu jenom šátek, co mi zatemňuje oči.
Poslední radikální nápad se zrodí v mé hlavě.
"Počkej na mě, jo?" Poprosím toho šílence, cvrnknu ho do nosu a s chichotáním se rozběhnu směrem, kde tuším zaparkovaný vysokozdvižný vozík, kolem kterého jsme projeli při "nákupu". Nejsem si vůbec jistá, jestli to vyjde, ale za pokus to stojí.
Na ovládacím panelu vysokozdvižného vozíku zůstaly klíče. Chvilku stroj obcházím a okukuju, jak by to mohlo fungovat. Nakonec se odhodlám a do červeného vozítka nasednu, otočím klíčem a… jedu. Petr je nadšený.
"Ty jsi blázen, Kláro! A stůj, vynesu tě do nebes!" Křičí jako zběsilý a já se musím smát.
Na vidlice vozíku dáme paletu a pak už stačí vybrat vhodné místo, sebrat odvahu a pořádně se držet.
"Křič, až tam budeš!" Zavelí Petr a já se můžu smíchy potrhat. Stoupám podél čokolád a bonboniér a nabírám cestou ty, které stačím.
"Dost!"
Opatrně přelezu z palety na regál. Uf… To je výška! Než se rozkoukám a připravím pro nás místo dál uprostřed regálu tak, abychom nespadli dolů a měli pro sebe dost prostoru, objeví se Petrova hlava na mé úrovni. Vyšplhá i ten zbytek a já mám zkrátka opravdovou radost, že je tu se mnou. Všechen vztek dávno zmizel, problémy ze včerejšího večera se zdají být malicherné.
"Dej mi pusu."
"Dal bych ti jich i víc…"
"Tak mi jich pojď dát tolik, kolik dokážeš…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 *Dragonfly *Dragonfly | Web | 7. ledna 2013 v 10:33 | Reagovat

Naprosto skvělé! Dlouho jsem nečetla tak bezvadný příběh :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama