Genius loci: Místo, kde se mi zachtělo žít

13. března 2013 v 1:34 | nohavrukavu |  Stěžuju si svému stínu...
"To prostě nedáš!"
"Ty mě neznáš, tak proč tohle tvrdíš?" Odfrknu napůl pobouřeně nad jeho postojem. Jsem rozhodnutá a nevyprovokoval mě ani on, ani jeho blbé narážky. Vzrušení mnou projelo samo od sebe, jenom jsem ten nápad slyšela.
"Tak se svlíkni!" Zahaleká tónem, jenž mi má asi naznačit, že mi prostě nevěří.
"To víš, že jo… Udělám to oblečená!" To ho překvapí a už aspoň přestane dělat ty protivné grimasy.
"No to si troufáš… Tak poď sem a nech mi tady mobil, ať můžu volat rychlou," neodpustí si ještě poslední rýpanec, ale pak už toho nechá. Jasně, že bych si ho v kapse nenechala, mám s ním ještě velký plány. Mobil je můj jediný spolehlivý společník. Sednu si na velký kámen u břehu a trochu sebou cuknu, když mi jeho dred polechtá lýtko. Čekám, až mi u kotníků sváže nohy k sobě. Ostatní kluci, kámoši toho dredáče Milana, si nás moc nevšímají. Vaří gulášovku v kotlíku houpajícím se nad ohništěm a popíjejí kolující desítku radegast přímo z láhve. Když poznali, že nejsem tak přítulná, jak by mohl můj vzhled mylně napovídat, odtáhli se a teď se věnují něčemu produktivnějšímu.
"Hynku, pocem, zavaž jí voči," zavolá dredáč na míchače červené glajdy. Ten si ze svých polodlouhých vlasů sundá umaštěnej šátek, a zatímco mi Milan provazem poutá ještě levou ruku někam za záda, umaštěnec mi zakryje oči tím kusem hadru.
"Tak holka… Jak se cejtíš? Necvrnkla sis ještě tady na souši?" Zasměje se.
"Chci to zkusit, tak už to neprotahuj! Hej ale dávejte bacha, pokud by to trvalo nějak dlouho, tak tam skočte, jo?"
Strach nemám, vzrušení mnou vibruje už plnou silou, ale malá obava mnou přece jenom projede, když se mi objeví někde vzadu v mysli obraz mého těla na dně přehrady.
"Tak jdem!"
Silné ruce mě vyzvednou z vyhřátého kamene, na kterém jsem seděla a nesou mě k lehounce šumějící mase vody. Cítím duté kroky, jak jde Milan po molu až na jeho konec, aby mě, částečně spoutanou, hodil přímo pod něj.
"Tři - dva - ŽBLUŇK!!!!!"
Počítala jsem, že mě nepustí přesně, ale i tak mě ledové objetí temna zaskočí. Vzpamatuju se ale rychle, pravou rukou stáhnu šátek z očí a najednou je všude bublinkovitě zeleno. Fuj. Neztrácím čas, protože zeleno tmavne a já mám pořád levou ruku za zády. Vyprostit ji není až tak složité, ale nahoru smím až bez jakékoli překážky. Proto začnu urputně tahat za suky kolem kotníků, což už taková legrace není. Plíce začínám cítit čím dál víc a do pravé nosní dírky mi vnikne voda. Máchnu rukama, abych se nepropadla do temnot úplně, ale uzel pořád nepovoluje, Rozhlédnu se kolem sebe jako v tranzu a nakonec se vykašlu na pravidla a na suky. Slyším všudypřítomnou vodu, pohyby mých paží a hlavně zběsilý tlukot vlastního srdce. Jako šílená se deru k životodárnému světlu nade mnou a vzadu v mé hlavě tentokrát svítí velký vykřičník.
První nádech skoro bolí. Kluci se vykašlali na svou gulášovku a přece jenom stojí všichni u břehu a hulákají, abych ukázala nohy. Dělám, že neslyším a na poslední chvíli se snažím zbavit se provazu.
Slabou a vyčerpanou mě vytáhnou na břeh. Po provazech ani stopa.
"Teda, seš hustá!"
"Mazec, mě byste tam nedostali!"
"Na, lokni si, prosim tě," vezme mě kolem ramen Milan a do ruky mi vrazí rum. Nesnáším ho, ale teďka si docela ráda přihnu. Tělem projede teplá vlna a já vrhnu na okolí první úsměv.
"Jsem šílená!! Ty vole!!" Zařvu na celé kolo a snad až teď mě zaplaví vlna adrenalinu. Žiju! Teď konečně mám ten pocit, že žiju a nejsem jenom loutka bez života, se kterou hýbe někdo anonymní vysoko nade mnou! To jsem potřebovala. Smějou se se mnou, aniž by tušili, co prožívám a co to pro mě znamenalo. Užívají si pohled na moje bleděmodré tričko, které odhalilo všechno, co potřebovali a snad i obdivují moje zběsilé poskakování a kapičky mizící bůhví kde ve výstřihu.
Oslavy mého hrdinství pokračují až do noci a k ránu už poctivě vracím vypůjčenou gulášovku zpátky do ešusu. Chlast je ze mě cítit na sto honů a barvu pleti mám jako ta voda v přehradě. Nejvyšší čas zmizet.
Chvilku mi trvá najít tenisku, která zabloudila kamsi pod stan, odkud se ozývá hlasité chrápání. Poberu si svých pár švestek a pevně doufám, že stihnu nějakej rozumnej spoj.


Doma jakoby se zážitek od přehrady utlumil. To jsem ale v žádném případě nepotřebovala! Panelákový kotec mi sežere všechno, co mám, všechno co prožiju a nenechá mi nic pro sebe. Ta šedost pohltí všechny barvy světa a nenechá je už nikdy zazářit. Zase je tady to poťouchlé loutkové divadlo, nitky končící v neznámu a scénář, který se diváka svým dějem skoro nedotkne. Blbá samota způsobená zklamáním spřízněné duše člověka, který mi pumpoval krev a tím mi dával žít. Teď nic nepumpuje. Už tady není ten, kdo pulzoval mým já.
Ale já jsem přišla na to, jak si tlukot srdce přivodit i bez něj!
Chce to podnikat další věci, něco nového, šíleného, nebezpečného! Nechat se vhodit svázaná do přehrady byl sice cizí, ale skvělej nápad, který mi rozproudil bytí. Nesmím s tím přestat.


"Takže tohle je kuličkový, kdežto tenhle typ je plnicí? A dá se u vás sehnat ta náplň bez problému?" Zeptám se s opravdovým zaujetím.
"Ano, máme otevřeno denně a každé lepší papírnictví pera Parker prodává, takže tohle by neměl být problém," odpoví ochotně slečna prodavačka.
"A je nutné kupovat si originální náplně?" Zeptám se.
"Ale jistě, to zaručuje kvalitu stopy a samozřejmě celého pera. Náplň je kvalitní, nerozmazává se a celý mechanismus nemá šanci zatvrdnout nebo se jakkoli ucpat. Však vyzkoušejte, tohle stříbrné je vhodnější spíše pro dámy, má takový jemný design…" podává mi jeden z exemplářů a otočí se na nově příchozího zákazníka s ochotou hodnou profesionálky.
"No, musím si to rozmyslet, každopádně děkuji," rozloučím se slušně a dodám úsměv s obnaženými dásněmi. Ještě si pár vteřin prohlížím vitrínku naproti pultu a srdce mi ťuká až v žaludku. Zdá se mi, že odlesky na vybroušeném hrotu pera jsou vidět celým obchodem.
"Naschle," pozdravím klidně a zmizím v útrobách nákupního centra. V mekáči si dám zmrzlinu a u Hypernovy v zadním traktu nákupního centra se pak zastavím u inzertní nástěnky. Právě si užívám život naplno, cítím celé své tělo, jak patří sem na svět a moje vzrušení neochabuje. Už si toho všimla? Začnou mě tady honit? To by byla ostuda… To napětí mnou cloumá už celých padesát minut, od doby, kdy jsem vstoupila do značkového obchodu s pery Parker s úmyslem jedno si odnést. Potají. Pod kamerami. Před zraky prodavačky.
A teď mě pálí v kapse, zatímco lížu zmrzlinu a prohlížím si výlohy a ochomýtám se kolem supermarketu… Pod kamerami.
Natáhnu ruku po inzertním papírku s nadpisem NABÍZÍM. Z kapsy vytáhnu luxusní propisku. Slastně mi zatrne ve slabinách a žaludek se zhoupne jako při závrati.
Načmárám spíš vzkaz, než inzerát: Ahoj, sympatická studentka u tebe hledá přivydělání. Napíšeš mi?
Pak ještě telefon a mail. Každý empatický muž snad pochopí…
Nejsem zloděj, ale to vzrušení při krádeži bylo snad ještě lepší, než koupel s pouty. Nejsem ani děvka, ale třeba mě stejně tak naplní i sex za peníze.
Můj inzerát však asi nepadl na úrodnou půdu. Možná jej našla nějaká iniciativní provozní a s pohoršením jej zadupala do země, protože "empatická" je také ona, a proto pochopila, o co jde. Každopádně se nikdo neozývá a moje stereotypní samota opět hýbe pověstnými nitkami napojenými na mou hlavu, paže, nohy…
Co s tím?! Co mám dělat? Štípu se do tváří, cítím to, ale probudit se nedokážu! Prostě jsem jistého dne ztratila schopnost vnímat věci kolem sebe naplno, žiju tak, že přežívám, trápím se nudou, přemýšlím nad skutečností - jestli je a jestli jenom nespím…
DOST!

Rozhodnu se podniknout výlet do neznáma s neznámou zápletkou… a v lehce dráždivém oblečení. Však já ještě něco vymyslím.
Černé silonky zakončené na stehnech krajkou, jež jde při chůzi vidět pod kratičkou sukní, černé tričko s výstřihem na zádech i hrudi a lehká kožená bunda teď odpoledne docela budí pozornost. Půvabné jehly mě nesou někam do útrob města a já si s nima snad šlapu po štěstí, jak se kdesi zpívá. Dlouhé blond vlasy nechám vlát za svým ztrápeným Já jako mávátko a sem tam si je prohrábnu prsty. Jsem pyšná na svoje vlasy. Nechávám je dorůstat do půli zad a ráda je nosím rozpuštěné. A teď mě něco napadne.
Zamířím dlouhou ulicí k firmě, která nabízí masáže, pedikúru, manikúru… a kadeřnické služby. Chvilku si musím počkat, ale nakonec se můžu usadit na koženkové otáčivé křeslo.
"Celý ostříhat. Musí to mít tak tři centimetry," řeknu klidně a žaludek se mi konečně zhoupne. Moje vlasy…!
Nevím, jestli to prožívám víc já nebo ta kadeřnice, každopádně se zase dostávám do svého živlu a změna z blond na kaštanově hnědou mi zvedne náladu úplně. To chtělo odvahu! Zaplatím a vypadnu.

Ani nevím, jak mě napadne jít ke staré Sokolovně, každopádně v hlavě mám tak nějak vymeteno a myslím na jedinou věc. Toužím po obdivu, po lichotkách, po vzrušení, dobrodružství, po něčem novém, šokujícím… A mám znovu tu zvláštní chuť se zaprodat a vím, že na staré tribuně posedávají po trénincích různé existence, které bych mohla v tomto ohledu zajímat. V betonovém šeru poznám skupinku kluků. Přehadují se ohledně nějakého zápasu, každý z nich kouří a koluje mezi nima dokonce brko.
"Dejte mi taky," skoro jim přikážu s přivřenýma očima, jakmile se jim objevím v dohledu.
"No moment, moment, slečna je nějaká rozjetá takhle na úvod," zasměje se jeden z nich a já si řeknu, že to bude on, že toho chci. Rozhodnu se vytěsnit z obzoru ostatní a začnu se mu věnovat, jakoby tam byl sám.
"Mám chuť…" Zaškemrám.
"Máš chuť si potáhnout? A na co máš ještě chuť?" zaútočí a tím mi překvapivě brzo nahraje na smeč.
"Představuju si to tak, že mi dáš zbytek brka a pak se my dva sbalíme a já ti udělám, co si budeš přát," odpovím klidně a zatrne mi ze sebe samé. Zacházím možná daleko, ale já potřebuju cítit, že žiju. Tahle realita se mi vnímá líp, než realita při nakupování rohlíků nebo žehlení tátových bombarďáků.
"A co ostatní? Těm bys nevyhověla?" Zeptá se.
"Vybrala jsem si tebe, teď záleží, kolik dáš," odpovím potichu, ale zřetelně. Zarazí se. Dostanu strach, že jsem ho odradila, normální kluk přece nepůjde s holkou, co se mu nabízí za prachy jenom tak z voleje. Tohle nečekal. Napětí by se dalo krájet. Kývne? Pošle mě do háje? Cítím, jak se mi zrychluje dech a dostavuje se kýžené bušení uvnitř hrudi. Měří si mě jako figurínu za výlohou. Kousnu si do ukazováčku, přivřu oči a pak tím prstem obkreslím křivku mého těla.
"Domluvíme se cestou," odtuší a ohryzek mu poskočí. Jeho parta zahučí a pár se jich zasměje. Jsou ale mimo mě, vnímám toho kluka v bermudách a bílém tričku, kterej se mě během pár chvil chystá za peníze o…
"Kam jako myslíš, že půjdem?" Vzpomenu si na jeho řeči o "cestě".
"No snad k tobě, ne?" Zeptá se s lehkým udivením.
"No to ne… Vymyslím nám teda místo, ze kterýho budeš udělanej předem," zavrním. Zvedne obočí ale neprostestuje. Mohli bychom to udělat přede všema přímo na té tribuně, ale to se mu zjevně moc nechce, když odtamtud tak prchal. To by ale byla výzva! Musí mě ale napadnout něco lepšího, něco vzrušivějšího, netypickýho…!
"Uděláme to na hřbitově," oznámím mu skoro ledově. Jsem nadšená a ten moment ticha si užívám plnými doušky. Tentokrát musí chtít!
"No fajn, sama si vyber lehátko!" Zasměje se.
Je už šero, ale strach zase necítím. Svíčky tady v tuhle dobu zapaluje jenom málokdo, hřbitov je ztemnělý a klidný. Vedu ho šedými uličkami do starší části, kde by se měla nacházet novogotická hrobka dávných pánů z místního zámku. Fantazie mi pracuje a touha po tom bermudovém milenci stoupá.
"Zaplatíš mi tolik, jaký bude součet dat narození a úmrtí prvního člověka na náhrobku, na kterým mi to uděláš."
"Nejsi levná."
"Nebude to obyčejný."
Stejně má v plánu hned po tom utýct, vím to. Ale vzrušuje mě ten nový pocit, nová role, nový příslib. Že sem jde s tím, že mi za to pak zaplatí. Nemám žádnou antikoncepci a může to dopadnout všelijak. Jsem blázen? Jsem blázen, když chci cítit, že žiju? Proč to jinak necítím?
Dorazíme k hrobce. Šestnáct set sedmdesát osm až sedmnáct set třináct. Kolik si účtuje běžná děvka za jedno číslo?
Nechám ho stát a sama si sednu na mramorovou desku. Zavřu oči, nasaju do plic čerstvý vzduch podvědomě zkažený tímto místem a hlavou mi bleskne zvuk bublinek ve vodě z přehrady. Lusknutí propisky. Zvuk nůžek. Zapalovač a pach trávy. Mlčky se položím zády na náhrobek a jsem vděčná tomu…komusi, že to ještě pořád nebere jako výzvu. Nakonec jej vytěsním, jako ty ostatní předtím na tribuně a vnímám chlad kamene pod sebou. Cítím vůni nedalekých tisů a čerstvé hlíny. Cítím svoje ruce, jak ohmatávají prostor okolo a taky vlastní slzy kopírující klenutí tváře. Posadím se, a když otevřu oči, mám radost, že jsem tam překvapivě sama, za mnou čtvercová pohřební kaple a okolo trošku vzrostlejší, pár dní nesekaný trávník. To místo mnou nějak záhadně prostupuje. Jeho vůně i pach, opravdovost a zapovězenost, osudovost, jeho ticho i nepatrný šelest…
Genius loci!
Našla jsem, tady na hřbitově, na památníku živoucně mrtvé minulosti, svoje ztracené bytí.
Snad je konec s hledáním šíleného dobrodružství, snad si díky tomuto místu uvědomuji, jaká škoda je nežít svůj život opravdově minutu po minutě, žít ho obyčejně takový, jaký je. Nepokládat za známku života jen a pouze zběsilý tlukot srdce.
Musím být ráda, že bije pomalu, ale bije, dokud opravdu nebudu tady, v mramoru, a ono mi bít přestane.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 13. března 2013 v 4:12 | Reagovat

Zaujimavy ponatie "genius loci". Trochu morbidne, ale to je asi Tvojou mladostou. Len tak mimochodom: Vyslovnost (prevazna) je "loci", ale spravne vraj je "loki". Tak ako? Ako Ty? (Ja zo zvyku stale len "loci".) :-D

2 Laň Laň | Web | 13. března 2013 v 7:55 | Reagovat

To je prostě... tak neuvěřitelně čtivé! Slečna je blázen. Ale chápu ji, na můj vkus až podezřele moc.

3 *Dragonfly *Dragonfly | Web | 13. března 2013 v 9:54 | Reagovat

Úžasné, hltala jsem to jedním dechem. Naprosto skvělé :)

4 Nohavrukavu Nohavrukavu | 13. března 2013 v 17:18 | Reagovat

[1]:Ahoj, no já říkám LOCI - tak jak jsem to někdy na střední slyšela z úst učitelky :-)  Ale jinak mám dojem, že správná výslovnost je LOČI, ale tak prostě... GENUIS LOCI. ;)  A nemyslím, že je to až tak moc morbidní, protože člověk,který není schopný vnímat sebe sama a ztrácí se ve vlastním bytí a vlastně i realitě, se méně šokujícími věcmi snad ,probudit, ani nedokáže... (podle mě) :D Zkus tady na blogu povídku STOPAŘKA, ta je podle mě horší... ;)

5 Nohavrukavu Nohavrukavu | 13. března 2013 v 17:19 | Reagovat

[2]: Díky!! :) ...Ale slečna není blázen, slečna jednoduše NENÍ :D

6 Nohavrukavu Nohavrukavu | 13. března 2013 v 17:20 | Reagovat

[3]: D., díky moc!! :)

7 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 14. března 2013 v 19:58 | Reagovat

[4]: Kuknem! ("Loci" s hackom by bolo talianky, cize nepsravne, latinsky je to "loki" ale zda sa, ze cely svet hovori jednducho "loci"...)

8 domovina domovina | Web | 24. března 2013 v 20:27 | Reagovat

Už jsem pdobné pocity zažila.
Začetla jsem se a chvíli jsem si říkala, že je to o mě. Povedlo se, moc hezké, díky!

9 MaikelE MaikelE | E-mail | 16. ledna 2017 v 19:01 | Reagovat

I found this page on 11th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

10 FelixQ FelixQ | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 12:09 | Reagovat

Máte spoustu zajímavých článků

11 BlakeWep BlakeWep | E-mail | Web | 29. března 2017 v 5:59 | Reagovat

drug calculations made easy  <a href=http://rivotril.page4.me/>rivotril kaufen</a>  call a doctor for free

12 Rogergok Rogergok | E-mail | Web | 23. září 2017 v 0:09 | Reagovat

how to get adobe flash player on android tablet  <a href=https://belviqonline.carbonmade.com>buy belviq online canada</a>  where to get performance enhancing drugs

13 Colindam Colindam | E-mail | Web | Pondělí v 20:59 | Reagovat

ancient egypt medicine facts  <a href=http://www.bricksite.com/belviq>http://www.bricksite.com/belviq</a>  master of public health

14 Chrisdar Chrisdar | E-mail | Úterý v 13:36 | Reagovat

test soft

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama